V Česku by mě nikdy nenapadlo žádat o literární grant – nepatřil jsem ke klukům, co spolu mluví, tak nač plýtvat energií? Osmělil jsem se až ve své druhé vlasti, Francii. K autorskému projektu musí žadatel přiložit vydané knihy; ve fránině mám dosud jedinou, tak to byl útlý balíček.
Pražská překladatelka z francouzštiny s přezdívkou Johanka z Arku před časem vydala sžíravou kritiku tohohle mého románu, jenž prý „jde odnikud nikam“ a je navíc špatně francouzsky; trnul jsem hrůzou, aby grantová komise neobjevila mé chyby (že to jde odnikud nikam, by nevadilo, naopak právě takový způsob psaní Francouzi zbožňují!). Komise chyby nenašla a já ten grant získal, čímž se potvrdilo, že Johanka umí francouzsky líp než Francouzi.
Za úkol teď mám sepsat román o Karlu Poláčkovi, jehož v Paříži neznají, uvěřili mi tam ale, že je to velký český spisovatel. Bohužel doma jsem zatím zjistil, že jeho život – hlavně za války, kdy nosil žlutou hvězdu – tone v mlhách. Psal o něm tenkrát jen list Árijský boj hemžící se udáními na Židy i ironickými šlehy proti pražské „kavárně“ (v kterémže ovčíně tenhle termín nedávno zrecyklovali?); třebas veselý sloupek o „obřezaném umělci“ Poláčkovi dožene čtenáře až k slzám… Úplně nejtěžší je zmapovat autorovy osudy v Terezíně a po transportu do Osvětimi.
Máte-li jakékoli svědectví o Poláčkovi, napište mi prosím přes níže uvedený web. Nemohu přece těm Frantíkům říct: Pardon, já o tom pánovi dohromady nic nezjistil!
Deník Metro, 7. 9. 2016
Milý pane Daneši, je od vás hezké, že jste na té správné (kavárenské a protizemanovské) straně. Líbí si mi i vaše jazykové znalosti. Česky ale bohužel moc dobře neumíte. Sloupek totiž dožene k slzám nikoliv Poláčkovi čtenáře, nýbrž Poláčkovy čtenáře… Alors tout d’abourt vous devez apprendre la langue tcheque et apres vous pouvez etre un specialiste francophone
. By the way, volila jsem Zemana:-)))). S úctou vaše oddaná odpůrkyně Markéta.
Má oddaná odpůrkyně Markéto Kasalová, umíte možná česky (francouzsky teda vážně ne!), leč bohužel neumíte myslet, což je nezbytný předpoklad každého kultivovaného jazykového, jakož i voličského projevu. Až na Vás všichni tu větu dobře pochopili; nevadí, lehce jsem upravil slovosled, speciálně kvůli Vám. Už to chápete?
Vážený pane,
ve středu 7. září jste prostřednictvím svého sloupku v deníku Metro požádal čtenáře o informace ohledně osudu spisovatele Karla Poláčka.
Ráda bych Vás upozornila, že v květnu 1995 byl v Rychnově nad Kněžnou vydán sborník statí pod názvem O Karlu Poláčkovi a o jiných. Jedná se o sborník příspěvků ze sympozia Karel Poláček a historie židovské kultury ve východních Čechách.
V prvním příspěvku autor Jan Tydlitát shrnuje výsledky pátrání po osudu Karla Poláčka a uvádí, že někteří lidé viděli spisovatele živého i po odjezdu z Osvětimi. Konkrétně např. paní Klára Baumöhlová, sestřenice režiséra Juraje Herze, podle jejíž výpovědi Poláčka s dalšími 50 muži převezli do v říjnu 1944 z Osvětimi do Hinderburgu. Odtud je v lednu 1945 evakuovali pěšky do kon. tábora Gleiwitz, dále ke konci ledna 1945 do dalšího koncentračního tábora – Dory. Spolu s ostatními muži tam dojel i Karel Poláček. Zde rozdělili muže a ženy, další osudy spisovatele tedy paní nezná. V třetím příspěvku profesor Jiří Franěk uvádí jména a příjmení dalších svědků, pana Ericha Kulky, a Egona Bechera, který v podstatě potvrdil slova paní Baumöhlové v tom, že Karel Poláček odjel z Osvětimi, ovšem tvrdí, že dojel pouze do Gleiwitz. Obě svědectví se tedy liší co se týče místa Poláčkova úmrtí. V každém případě ovšem nezemřel v Osvětimi v říjnu 1944. Profesor Jiří Franěk ze svědectví vyvozuje závěr, že spisovatel zemřel nejspíš
21. ledna 1945 v Gleiwitz, kde proběhla selekce. Tento údaj uvádí také Wikipedie.
S pozdravem
Alena Mikulášková
Milá paní Mikulášková, děkuji Vám za fundované shrnutí zpráv z poláčkovského sborníku nazvaného O Karlu Poláčkovi a o jiných. Tento sborník mám a potvrzuji, že obsahuje spoustu zajímavých informací.
Při té příležitosti chci veřejně poděkovat i dámám (páni na mě jaksi zapomněli), které mi zajímavé podněty ke Karlu Poláčkovi zaslaly soukromě. Upřímně si cením vaší snahy mi pomoci i vašich povzbudivých slov.
Se srdečnými pozdravy všem pozorným a zvídavým čtenářkám
Vážený pane Daneši,
o životě Karla Poláčka během 2.sv.v. se zmiňuje ve své knize Život je pes,a já mám psy rád… Poláčkův přítel,spisovatel Achille Gregor.Nevím,jestli informace z knihy pro Vás budou ¨směroplatné¨,ale třeba Vám pomůžou doplnit některé údaje a ocenit jeho osobní statečnost.
S pozdravem
T.Tobiašová
Milá paní Tobiašová, děkuji i Vám za zprávu. Vzpomínkovou knihu Achille Gregora znám a potvrzuji, že je cenným zdrojem informací o Poláčkově životě za 2. světové války.
Srdečně zdravím
Toronto 10. března 2020
Vážený pan Daneši!
Paní Hostovská, s kterou se známe z Poláčkovských konferencí v Rychnově nad Kněžnou mi poslala do Toronta, kde žiju už mnoho let, zprávičku o Vašem záměru vypracovat studii o posledních dnech Karla Poláčka.
Nemám všechny záznamy z Poláčkovských symposií, pořádaných v Rychnově nad Kněžnou. Vlastním jeden svazek z března 1992 věnovaný stému výročí narození KP. Najdete tam drobné zminky o životě KP v protektorátě na straně 268 Karel Poláček v Železném Brodě od Vladimíra Mikoláška.
Připomínám, že u Škvoreckých vyšla v roce 1983 útlá brožurka Poslední dopisy Doře a moje maminka vydala v roce 2001v Rychnově nad Kněžnou vzpomínky na otce Můj otec Karel Poláček. Myslím, že někde mám i korespondenční lístek, který zaslala paní Poláčková z koncentračního tábora Osvětim paní Hořákové do Písku. Je to zajímavost, ale nic se z toho nedozvíme.
Nechť je Vám má noticka pomůckou ve Vašem snažení. Více mi není známo.
Zdraví,
Martin Jelinowicz z Toronta.
Vážený pane Jelinowiczi,
děkuji Vám za reakci a informace. Vaši brožurku znám – pročetl jsem si ji, když jsem byl na návštěvě u Vašeho bratra Tomáše.
V jedné věci Vás ale musím maličko opravit: Moje kniha nebude žádná studie, nýbrž román, v němž jsem historická fakta zpracoval s použitím jisté autorské licence. Mimochodem vyjde už za dva týdny v brněnském nakladatelství Druhé město pod názvem Rozsypaná slova.
Z francouzské Bretaně do Toronta zdraví
Martin Daneš
MIlý pane Daneši!
Dnes, 31. 5. 2022, jsem se zúčastnila setkání v Institut francais a Vaše práce na mne udělala velký dojem. Je dobře, že to děláte a chápu, jak je to obtížné. Musím Vám poděkovat a nadále Vám držím palce !!!
Vyučovala jsem kdysi češtinu na Harvardu a měla snahu propagovat produkci 68 Publishers v Bostonu mezi krajany. Proto vlastním brožuru vydanou 68 Publishers Poslední dopisy Doře.
Po návratu do vlasti v r. 1990 jsem se dále trochu věnovala češtině – já píšu a vydávám učebnice angličtiny, neb to je dobrý business. Zajímala mne vždy i propagace Čechů ve světě, neb mým hlavním studijním oborem byla historie. Jazyky jsou jenom řemeslo…
Jeden emigrant v Paříži mi opakovaně citoval verš, nevím už od koho –
“Jako vaše stará, zimomřivá rasa.
Jako naše příliš staré kostely!”
Myšlenka za války byla, že Češi a Židé mají mnoho společného, byli určeni k likvidaci. To myslím Francouzi vůbec nevědí a mělo by se jim to říkat. Dnes by to nemělo vadit, předchozí generace se to bály i zašeptat, myslím.
Na jiné téma:
Chodila jsem roky na tenis s vnučkou Vlastimila Rady, velice prima ženou. Díky jí mám z jeho pozůstalosti memoráry od Poláčkova vydavatele:
Julius Firt, Knihy a osudy, Atlantis 1991.
Je tam kapitola asi 20 stran: Karel Poláček – Muž v ofsajdu. Tu jsem docela bez dechu pročetla.
Kdyby Vás to zajímalo, tak Vám to nějak poskytnu.
Po 13 letech života v Bostonu kolem tamních univerzit vnímám Poláčka přes prizma holacaustu!
Vlastně, když jsem až ve zralé dospělosti v USA zjistila pozadí knihy Bylo nás pět, byl to pro mne obrovský šok a skoro se bojím ji znovu číst. V mládí, kdy jsme ji doma s nadšením četli a smáli se, jsem ji vnímala zcela prvoplánově – jako velkou srandu. Dnes ji vnímám jako Poláčkův testament a možná je tam i více – tragická touha nějak tu hrůzu přežít určitě.
Myslím proto, že kdybych byla vydavatel Vaší knihy nebo Poláčkových knih, tak bych ji takto i propagovala a nabízela čtenářům ve světě.
Je už pozdě, na tuto myšlenku?
Co ty žádosti o granty? Tam by to třeba rezonovalo….
Je možné, že ve Francii holocaust není tak obrovské téma jako je tomu jinde. To nevím.
Další důležitý aspekt: Židé knihy kupují !
Já jsem žila v Pažíži 1973-1977, provdána za Žida, který ale Židem být nechtěl, leč se o ty věci v Praze zajímal, aby se nějak “chytil”, nijak toho ale nevyužil, myslím. Spolu jsme odjeli do USA, on si pak vzal Američanku, já se mohla věnovat českým věcem a businessu a nakonec si taky vzala Američana. Tam je to zcela jiný svět než v Evropě. Marketing je strašně důležitý – o co je zájem a o co ne. Češi knihy kuoují docela dost a toto téma krajní meze národní existence nyní rezonuje kvůli válce s Putinem, myslím.
Jsem Vám vděčna za Vaši knihu, se zájmem si ji přečtu a jsem ráda, že jste dnes v Insitut potkal tu paní, která strávila čas s Dorou v Praze. Jak neskutečné!!! Také je moc dobře, že jste svoji knihu věnoval Poláčkovu vnukovi. Je to tam nějak uvedeno, doufám (opět myslím jako vydavatel…)
S úctou a přáním zdaru
Milena Kelly
Milá paní Kelly,
děkuji Vám za účast na mé akci ve Francouzském institutu. Měl jsem z ní dobrý pocit: panovala tam příjemná atmosféra a bylo vidět, že přítomné Poláček opravdu zajímá.
Jinak knihu Julia Firsta Knihy a osudy – a zejména kapitolu o Karlu Poláčkovi – jsem přečetl už v rámci studia pramenů před samotným psaním Rozsypaných slov. Byla jedním z mých důležitých zdrojů, takových, které se přímo promítly do stavby mého příběhu. Pasáže, k nimž jsem se inspiroval knihou Julia Firsta, při čtení mého románu možná sama objevíte. Není to příliš těžké.
Vše dobré Vám přeje
Martin Daneš
.