Jelikož mám rád nové výzvy, rozhodl jsem se poprvé zapojit do iniciativy Suchej únor. Tušil jsem, že půjde o nelehkou zkoušku, a chlácholil se vědomím, že má únor jen 28 dní. Pak jsem přišel na to, že jich má letos 29 (tohle nebude náhoda – vesmír zjevně chce podrobit sílu mé vůle prodloužené zátěži). Přesto jsem si řekl: To dáš, Martine, seš přece chlap! No ne?

První týden jsem si ani nevzpomněl, že by bylo něco jinak než obvykle. Žil jsem si svůj život a oproti dřívějšku nezaznamenal výraznější změny. S potěšením jsem konstatoval, že díky rutinní činnosti, jíž jsem se musel dočasně vzdát, jsem vyšetřil trochu času, jejž jsem mohl teď využít jinak. Druhý týden jsem zjistil, že mi činnost, jíž jsem se zřekl, vlastně příliš nechybí. Vypadá to, že jsem na dobré cestě…

Do třetího týdne suchýho února jsem vstoupil bez ztráty desítky (ani dvanáctky), pocítil jsem ale změnu v chování svých přátel. Někteří přede mnou začali krčit nos. Copak se vám nezdá? Vysvětloval jsem jim, že držím suchej únor a některé věci jsou u mě trochu jinak než dřív, že si ale nestěžuju a naopak se cítím skvěle.

Kamarád Mirek projevil údiv nad tím, že má na mě tahle iniciativa tak špatný vliv. „To jsem ještě nezažil,“ podotkl, „aby někdo, kdo přestane pít, začal smrdět.“

„O jakém pití to mluvíš?“ ohradil jsem se. „Přece v únoru ani kapku…“ povídám, „…vody na moji kůži! A tak se už od 1. nemyju.“

Deník Metro 21. 2. 2024