Na literárním festivalu pořádaném v Rennes známý spisovatel s mladou básnířkou lamentovali nad tím, jak przní politici francouzštinu. Básnířka se dokonce fenoménu odvážně chopila a své básně prokládá pasážemi psanými současným politickým newspeakem; loni si za svou tvorbu vysloužila Goncourtovu cenu za poezii.

Spisovatel ani básnířka žádného konkrétního politika nejmenovali. Není se co divit: granty a literární rezidence přidělují veřejné instituce a ani Goncourtova cena se už dávno – pokud tomu tak vůbec někdy bylo – neuděluje rebelům. I já raději zůstanu neadresný a omezím se na konstatování, že francouzští politici neprzní francouzštinu o nic víc, než ti čeští hanobí češtinu. Před pár dny jsem vyslechl výňatek z projevu na jakémsi bruselském summitu, v němž nejmenovaný francouzský prezident „vysílal jasné signály“. Zbytek sdělení mi vypadl z hlavy. Obecně platí, že čím jsou signály, které politik vysílá, jasnější, tím je uchu běžného smrtelníka méně srozumitelné, proč je vysílá, kam a v jaké frekvenci.

Politici se ve vlastní karikatury změnili v době, kdy politika zemřela a vystřídal ji marketing. Technicko-manažerská hatmatilka současných politiků inspirovala mladou francouzskou básnířku v její tvorbě. Škoda že to nefunguje i naopak a místo u draze zaplacených PR agentur nehledají politici inspiraci u básníků; když už nemají co říct, mohli by to říct aspoň hezky.

Deník Metro 6. 2. 2024