Počkat, řeknete si, do nadpisu se nejspíš vloudil šotek; čím by Islámský stát, který homosexuály pronásleduje a vraždí, pro ně mohl být atraktivní? Přesto o žádnou chybu v titulku nejde. Mladíci, kteří se nechali naverbovat do služeb samozvaného chalífátu, se pravda příliš nepodobají gayům, jaké byste potkali v ulicích Prahy při průvodech Prague Pride… až na jeden podstatný detail: i je přitahují příslušníci stejného pohlaví.

Tihle muži provozující homosexuální styk však se svou orientací nejsou vnitřně smířeni. Podrobení se ostře restriktivním normám islamistického sdružení je pro ně jakousi autoterapií, nebo – v případě sebevražedných atentátníků – konečným vykoupením před Bohem.

Jsem gay, pročež nenávidím svět

Když Američan afghánského původu Omar Mateen v noci ze 11. na 12. června postřílel 49 návštěvníků gay diskotéky v americkém Orlandu a při následném policejním zásahu byl sám zastřelen, přihlásil se Islámský stát k tomuto „atentátu proti sodomitům“. Pouhých pár dní nato však vyšlo najevo, že třicetiletý pachatel nejenže byl na diskotéce častým hostem, on se tam i čile seznamoval s muži. Dle svědectví jednoho z jeho četných sexuálních partnerů šlo o „stoprocentního homosexuála“. Skutečnost, že byl podruhé ženat a s druhou manželkou měl dítě, s tím není nutně v rozporu; aniž by znal slavný normalizační hit Michala Davida Chci žít, jak žít se má, snaží se obvykle tenhle typ mužů za cenu obrovského sebezapření naplnit slova z jeho refrénu.

Bývalý kolega ze zaměstnání označil střelce za rasistu, jenž láteřil proti „černochům a ženským“ a ustavičně básnil o zabíjení. Podle manželky nebyl Mateen nábožensky založen, zato měl násilnické sklony a trpěl vážnými psychickými problémy.

Přejdeme-li nyní k atentátníkovi z francouzského Nice, vypadá to, jako bychom vzali portrét orlandského vraha přes kopírák. Večer 14. července, krátce po ukončení oslav státního svátku, 31letý Mohamed Lahouaiej Bouhlel najel vypůjčeným náklaďákem do davů shromážděných na promenádě slavného přímořského letoviska. Policie ho zastřelila za volantem až po takřka dvoukilometrovém nepřetržitém najíždění do prchajících lidí, jichž 84 zabil a 286 zranil.

I k tomuto ohavnému činu se po pár dnech přihlásil Islámský stát. Takřka souběžně vyšlo najevo, že svým životním stylem měl tenhle Tunisan s trvalým pobytem ve Francii k věřícímu muslimovi na míle daleko. Muslimové ze sousedství ho jaktěživ nepotkali v mešitě. Jedl vepřové, pil alkohol, užíval drogy a utápěl se v promiskuitě. Partnery obou pohlaví střídal jako na běžícím pásu, přičemž jeho „stálým“ sexuálním partnerem byl jeden 73letý muž.

Lahouaiej Bouhlel byl ženatý a měl tři děti. Svou ženu týral; výsledkem bylo rozvodové řízení a oddělené domácnosti. Tunisanův trestný rejstřík byl plný drobných násilných deliktů; jeho příklon k Islámskému státu se váže až k závěrečným dvěma týdnům jeho marného života…

Vojáci Islámského státu alias růžová soldateska

Vůbec nejznámějším teroristou se sexualitou odporující přísným islámským preceptům byl mladší z obou bratrů střelců z redakce satirického týdeníků Charlie Hebdo, které po dvou dnech – 9. ledna 2015 – zastřelila policie na předměstí Paříže. Už pár let před spácháním tohoto krvavého masakru byl Chérif Kouachi předmětem policejního odposlechu; zpráva francouzských tajných služeb v této souvislosti lakonicky praví: „Tehdy byly odhaleny jeho homosexuální sklony.“

Mezi mladíky, kteří odjeli bojovat v řadách Islámského státu, eviduje francouzská policie značné množství těch s nevyjasněnou sexuální identitou – údajně až celou třetinu… Takhle při výslechu vypovídal jeden z nich: „Tou dobou jsem nebyl věřící, zato jsem se cítil homosexuálem. (…) Islám se mi zdál autentický, pochopil jsem, že je pro mě vhodný, a už přibližně rok se jako homosexuál necítím.“

Případ tohoto muže je vcelku kuriózní: po příjezdu do Rakká, „hlavního města“ Islámského státu, mu našli v mobilu choulostivé fotografie a on skončil na čtyřicet dní na samotce. Pouhým zázrakem se mu podařilo uniknout smrti a vrátit se do Francie. Na otázku vyšetřovatelů, co v té Sýrii vlastně hledal, reagoval mladík bezelstně: „Nevyhledával jsem nebezpečí, jediné, co jsem chtěl, bylo vykoupit se za své homosexuální chování odporující islámu.“ Jen nedlouho předtím se na sociálních sítí komusi svěřil se svou touhou „nechat se znásilnit v podzemní chodbě vedoucí do Gazy“. Terapie proti „nečistým sklonům“ v jeho případě zjevně selhala.

Další důkaz neléčitelnosti homosexuality: člověk se z ní nevyhrabe dokonce ani s pomocí Alláhovou.

Xantypa, 1. 9. 2016