V Česku by mě nikdy nenapadlo žádat o literární grant – nepatřil jsem ke klukům, co spolu mluví, tak nač plýtvat energií? Osmělil jsem se až ve své druhé vlasti, Francii. K autorskému projektu musí žadatel přiložit vydané knihy; ve fránině mám dosud jedinou, tak to byl útlý balíček.

Pražská překladatelka z francouzštiny s přezdívkou Johanka z Arku před časem vydala sžíravou kritiku tohohle mého románu, jenž prý „jde odnikud nikam“ a je navíc špatně francouzsky; trnul jsem hrůzou, aby grantová komise neobjevila mé chyby (že to jde odnikud nikam, by nevadilo, naopak právě takový způsob psaní Francouzi zbožňují!). Komise chyby nenašla a já ten grant získal, čímž se potvrdilo, že Johanka umí francouzsky líp než Francouzi.

Za úkol teď mám sepsat román o Karlu Poláčkovi, jehož v Paříži neznají, uvěřili mi tam ale, že je to velký český spisovatel. Bohužel doma jsem zatím zjistil, že jeho život – hlavně za války, kdy nosil žlutou hvězdu – tone v mlhách. Psal o něm tenkrát jen list Árijský boj hemžící se udáními na Židy i ironickými šlehy proti pražské „kavárně“ (v kterémže ovčíně tenhle termín nedávno zrecyklovali?); třebas veselý sloupek o „obřezaném umělci“ Poláčkovi dožene čtenáře až k slzám… Úplně nejtěžší je zmapovat autorovy osudy v Terezíně a po transportu do Osvětimi.

Máte-li jakékoli svědectví o Poláčkovi, napište mi prosím přes níže uvedený web. Nemohu přece těm Frantíkům říct: Pardon, já o tom pánovi dohromady nic nezjistil!

Deník Metro, 7. 9. 2016