Na mé literární akci v srdci Latinské čtvrti se koncem září 2020 sešel hlouček pařížských intelektuálů. Jedinou ze svých hlášek, která si u něj vysloužila salvu smíchu, jsem vypustil v reakci na dotaz, co právě píšu. „Příspěvek do jakéhosi sborníku, v němž se pokouším shrnout současnou politickou situaci ve Francii,“ řekl jsem. „Ale nemějte strach – vyjde to jenom v češtině!“ Jejich smích byl lehce nervózní, s příměsí smutku.

Na jaře 2017 vstoupil francouzský politický systém do fáze oligarchicko-postdemokratické. V průběhu posledního půlstoletí místní oligarchie soustavně posilovala svůj politický vliv; tentokrát si moc ve státě přivlastnila. Zvolení Emmanuela Macrona, bývalého investičního bankéře, který se ve volební kampani vydával za antisystémového kandidáta „mimo levici a pravici“, prezidentem zasadilo smrtící úder systému založenému na soupeření dvou velkých stran. Řady neúspěšných socialistů a republikánů v Národním shromáždění vystřídali poslanci Macronova hnutí Vpřed (En Marche) vybraní v přijímacích pohovorech dle „byznysového“ modelu.

Po třech letech Macronovy vlády zbývá z francouzské demokracie pouhá fasáda. Parlament schvaluje aklamačně každý elaborát přicházející z vlády. Soudy jsou nezávislé jen na papíře. Strážci zákona utržení ze řetězu mlátí hlava nehlava bezbranné občany. Na rozdíl od zásahů OMON v Minsku na podobné záběry s francouzskými policisty v našich médiích nenarazíte; a tak jako v Bělorusku se šance tamních obětí policejního násilí domoci se spravedlnosti limitně blíží nule. Natáčet policisty bude ve Francii brzy zakázáno a nová doktrína ministerstva vnitra odnímá ochranu novinářům a nezávislým pozorovatelům monitorujícím demonstrace. Zatímco počet lidí žijících pod hranicí chudoby se blíží deseti milionům, jmění nejbohatšího Francouze a Macronova „přítele“ Bernarda Arnaulta v létě překročilo hranici sta miliard eur (za Macronova nástupu k moci to bylo 41 miliard). Televizní panáci šíří povinné úsměvy a moderují vášnivé debaty mezi skalními a umírněnými „macronisty“.

Za to, že se Socialistická strana, která půlstoletí dominovala francouzské levici a z jejíhož středu vzešli dva prezidenti, po posledních volbách smrskla ve straničku s 24 poslanci (z 577), přirozeně nemůže jen Macron. Na vině je její předchozí vstup do světa globálního byznysu. Nazeleno natření snobové se pokoušejí socialisty vystřídat s využitím upgradovaného slovníku; za „udržitelný rozvoj“ a „zelené dálnice“ šel by dnes každý oligarcha světa kraj!

Po svém nástupu do úřadu v roce 1981 začal první socialistický prezident François Mitterrand naplňovat své volební sliby, mezi něž patřilo znárodňování bank a strategických průmyslových podniků; už po dvou letech zařadil zpátečku. Prvotní levicové vzedmutí druhého socialistického prezidenta Françoise Hollanda bylo ještě kratší a vyprchalo se závěrem jeho volební kampaně. Díky památné větě z projevu v Le Bourget (22. ledna 2012: „Mým skutečným protivníkem je svět finančnictví“) Hollande možná nedlouho nato porazil pravicového prezidenta Sarkozyho obhajujícího mandát, po příchodu do Elysejského paláce však obrátil a na přání oligarchů jmenoval svým vicekancléřem neznámého exbankéře od Rothschilda, jistého Emmanuela Macrona. Macronovým jmenováním do křesla ministra hospodářství o dva roky později přeřadil na vyšší rychlostní stupeň liberálních reforem.

Vědomí, že ať si zvolí kohokoli, nic tím nezmění, Francouze hluboce frustruje, což dokládá vývoj volební účasti. U volby hlavy státu v 60. letech 20. století se podíl nevoličů držel kolem 15 procent; ve druhém kole prezidentské volby z roku 2017 – Macron versus Le Penová – se pro žádného z obou kandidátů nevyslovilo 34 procent oprávněných voličů. Ještě výrazněji se tento trend projevuje v případě voleb parlamentních. Zatímco do 70. let se volební neúčast pohybovala kolem dvaceti procent, od přelomu století strmě vzrůstá a ve druhém kole volby z roku 2017 se podíl těch, kdo k ní nepřišli anebo přišli a do urny vhodili prázdný či neplatný hlasovací lístek, vyšplhal k 60 procentům oprávněných voličů. A – jak se říká – pokrok nezastavíš: v doplňovací parlamentní volbě v departementu Val-de-Marne z 21. září 2020 dosáhla volební neúčast 87,8 procent. Až k volbám nedorazí nikdo, bude je možné zrušit a ušetří se tím spousta peněz…

XXX

Kolem roku 2015 spustila velká média ovládaná devíti místními oligarchy bezprecedentní promacronovskou masáž. Obálky společenských časopisů znázorňovaly pohledného 38letého muže po boku s o čtvrtstoletí starší, leč atraktivní manželkou; oslavné články představovaly Macrona jako člověka neobyčejného nadání. Agentury pro výzkum veřejného mínění vlastněné týmiž oligarchy opakovaně vydávaly postup předsedkyně krajně pravicové Národní fronty do druhého kola příštích prezidentských voleb za hotovou věc. Tak došlo k „početí“ páru postoupivšího do druhého volebního kola, v němž Francouzům nezbylo nic jiného než volit menší zlo v podobě „sexy génia“.

Společná podpora Macronovi místní oligarchy, dříve rozdělené mezi příznivce tzv. pravice a levice, stmelila a současně obnažila chatrné demokratické základy francouzské V. republiky. Dřívější politicko-mediální půtky mezi různými bloky skončily a zavládl všeobecný smír, tolik prospěšný kapitalistické práci. Alternativa nabízená služebnými médii se redukuje na stále stejné protagonisty: prezidenta Macrona v čele „tábora republiky“ a Marine Le Penovou v populární roli strašáka.

Prezident Macron pilně naplňuje plány svých chlebodárců. Pokračuje v privatizacích a zákoník práce proměnil v trhací kalendář na konci prosince. To i nezaměstnanost držící se dlouhodobě na deseti procentech vedou ke stále se zhoršujícím pracovním podmínkám Francouzů, snižování mezd i nárůstu sebevražd v řadách zaměstnanců i nezaměstnaných. Macronovou nejbližší metou je likvidace veřejného zdravotního pojištění a důchodová reforma zahrnující možnost snižování penzí.

Macron není žádný politik, a ještě méně charismatický vůdce. Je to čistý marketingový produkt. S masivní podporou médií si jeho vláda osvojila témata krajní pravice a za své priority vydává boj proti nedostatku bezpečí (l’insécurité) a projevům „komunitarismu“. V situaci permanentní politické nestability dosáhla policie klíčového postavení ve státě a prostřednictvím nejsilnějších policejních odborů, ultrapravicové Alliance, bez jejichž podpory si ministr vnitra ani neškrtne, získala Marine Le Penová tichý podíl na exekutivě. Debaty o reálných problémech země – pokračujícím úpadku veřejných služeb a vlekoucí se krizi hospodářské i sociální – zůstávají tabu.

XXX

V průběhu volební kampaně vydal prezidentský kandidát Macron knihu s názvem Revoluce (název vybrali jeho PR poradci). Sešel se rok s rokem a revoluce přišla. Za prapor si zvolila žlutou reflexní vestu z povinné automobilistovy výbavy. 17. listopadu 2018 zaplavily pařížská Elysejská pole stovky tisíc žlutých postaviček. Na demonstraci proti ohlášenému zvýšení daně z pohonných hmot svolanou přes sociální sítě dorazili hlavně příslušníci nižších sociálních vrstev z venkova. Paříž je dávno hodila přes palubu ; kombinace rušení „nerentabilních“ veřejných služeb v řídce osídlených oblastech s dalším zvyšováním daní se stala rozbuškou jejich doutnajícímu hněvu.

Žluté vesty obsadily kruhové objezdy a jejich improvizované přístřešky naznačovaly, že se zde hodlají usídlit na delší čas. Každou sobotu se pak sjížděly na demonstrace do Paříže. Symbolický cíl: prezidentský palác. 8. prosince stál na nádvoří Elysejského paláce vrtulník připravený prezidenta v případě nebezpečí evakuovat. Desetitisíce policistů lidem v přístupu k rezidenci zabránily a Macronovi dovolily vyhnout se potupnému úprku z Paříže. O několik měsíců dřív zde v reakci na skandál svého osobního strážce Benally prezident oznámil skupince dvořanů furiantsky: „Já za to nesu zodpovědnost… Jen ať si pro mě přijdou!“ Žluté vesty ho vzaly za slovo a jejich zástupy pějí refrén: „Emmanuele Macrone, hlavo dubová, přišli jsme si pro tebe domů!“

Po pár demonstracích připomínajících guerillovou válku vjezd policejních tanků do ulic hlavního města naznačil, že končí legrace: v sobotu už od rána na pařížských nádražích či dálničních přivaděčích zadržovali policisté potenciální demonstranty a odváželi je do cel předběžného zadržení. K hromadnému zatýkání docházelo i v jiných městech. Ve zrychlených soudních řízeních probíhajících i o páté ráno padaly rozsudky na základě pouhého svědectví policisty. Bilance této parodie na slepou justici? Tisíce odsuzujících rozsudků, z toho přes tisíc k nepodmíněnému žaláři. Dle interních statistik žlutých vest (oficiální neexistují) je jich dodnes za mřížemi 800.

Při zásazích proti demonstrantům využívá policie široké škály prostředků od pendreků až po bojové zbraně: pušku na gumové projektily LBD či granát GLI-F4 s obsahem 26 gramů TNT. Na 4500 zraněných, 26 vystřelených očí, pět urvaných končetin a dvě úmrtí. Jelikož z hlediska úřadů policie občany nemrzačí, její neviditelné oběti si krom trvalé invalidity odnášejí hluboká psychická traumata, jejichž konec je v nedohlednu.

Škody na majetku způsobené anarchisty z tzv. black blocks, kteří se připojují k početnějším srocením žlutých vest, jsou pravda zbytečné, leč nesouměřitelné se zraněnými a zmrzačenými lidmi. Z obavy z fyzického násilí, zatčení či pokuty ve výši 135 eur řady protestujících postupně řídly. Boudy na kruhových objezdech, místa setkávání a svobodné výměny názorů, násilně zlikvidovaly policie a četnictvo. Nejsilnější úder hnutí zasadila na jaře 2020 přísná zdravotní karanténa. S cílem zabránit návratu protestujících, kteří odložili žluté vesty představující příliš snadný terč, do ulic měst, prefektury v září pod záminkou epidemiologických rizik hromadně zakazovaly předem nahlášené demonstrace. Mimořádných pravomocí spojených s výjimečným stavem z roku 2015, později natrvalo zanesených do právního řádu, a „války“ s epidemií Covid-19 zneužívá stát k potírání opozice. Pod opálenou pletí mladého krasavce se skrývá krvelačný skřet.

Žluté vesty chovají hlubokou averzi vůči politice. Nevěří politickým stranám ani jiným oficiálním strukturám včetně odborových organizací. Vyznávají anarchistický princip rovnosti všech členů a odmítly si zvolit vedení, mimo jiné z obavy, aby případné lídry moc psychicky nerozložila, neuvěznila, nebo neuplatila. Zaplatily za to nízkou akceschopností a nezpůsobilostí k vypracování vlastního programu. Jediným bodem, na němž panuje široká shoda, je požadavek na zavedení referenda z lidové iniciativy bez omezení, jimž by se moc z rukou oligarchů měla vrátit lidu. Značné podpoře se těší myšlenka prosazení prvků přímé demokracie do politického systému, o čemž svědčí i existence dílen, v jejichž rámci si lidé sami sepisují novou ústavu.

Hnutí obnovilo pohasínající zájem Francouzů o věci veřejné. V řadě neformálních iniciativ spolu lidé živě debatují o problémech, nad nimiž donedávna jen bezmocně mávli rukou. Vedle většiny, která se deklaruje jako apolitická (či dokonce anti-politická!), se mezi nimi zprvu objevovali i stoupenci krajní pravice. Poté, co se Le Penová jasně vyslovila pro „obnovení pořádku“, zmizeli tiše ze scény. Ideovou blízkost zbylých žlutých vest k levici prozrazují antikapitalistická hesla skandovaná davy, jakož i fakt, že jedinou významnější politickou silou, jejíž logo lze dodnes zahlédnout v průvodech, je řecké písmeno Fí Nepokořené Francie (La France insoumise) Jeana-Luka Mélenchona.

V řadách žlutých vest jsou zastoupeny všechny generace a hlavně zpočátku se tu vyskytovalo nezvykle vysoké množství žen; s příchodem tvrdé policejní represe se podíl žen a důchodců snížil. Vládne zde přátelská nálada, hovoří každý s každým a všichni si tykají. Občas zazní i oslovení „soudruhu“ (camarade), které ve francouzštině zdaleka nemá tak pejorativní nádech jako v češtině. A odpověď, jíž se vám od leckoho – hlavně zástupců mladších ročníků – dostane na otázku, jaká je nejlepší cesta k nápravě věcí veřejných, je plně v souladu s místní tradicí:

„Revoluce!“

Vychází ve sborníku Budoucnost levice (Petr Drulák a kol., Masarykova akademie Praha, 2021)