Předminulou sobotu jsem si volal s kamarádem Matějem, který žije v Praze. Oknem pozoruji sněhové vločky poletující vzduchem a Matějovi říkám: „Venku sněží. Sníh se ale neudrží; tady v Bretani je to vždycky tak!“ Nepřešla ani hodina, vyhlédl jsem znovu z okna a spatřil sněhovou peřinu přikrývající mou předměstskou čtvrť… Peřina je silné slovo – řekněme třeba nepříliš silná deka. Kdybyste náhodou Matěje potkali, vyřiďte mu prosím, že jsem se zmýlil a sníh se u nás udržel.

I v následujících dnech se teploměr držel pod nulou a chodníky se změnily v kluziště. Obyvatelé Rennes nejsou na sníh zvyklí, a tak tu málokoho napadlo chodníky posypat. Pohled na místní občany vrávorající po ledě je k popukání; o trochu méně legrační je, když si málem rozbijete nos vy sám. Starší lidé nejspíš přestali vycházet ven úplně, konečně za poslední rok domácímu vězení už vcelku přivykli…

Volné plochy se zničehonic zalidnily sněhuláky. Bylo na nich znát, že bretaňští kluci nemají s jejich stavěním velkou praxi; šlo spíš o jakousi volnou improvizaci na téma sněhulák. Většina byla malá a beztvará, někteří připomínali homole cukru, jiní legendární bretaňské menhiry. Jeden z mála sněhuláků, který vyhlížel, jak se patří, se nebezpečně nakláněl na bok, jako by se měl každou chvíli zhroutit k zemi.

Dnes ráno se prudce oteplilo a sněhuláci z ulic Rennes zmizeli. Kam? Zahlédl jsem jednoho u nádražních pokladen, jak škemrá o jízdenku do Murmansku.

Deník Metro, 17. 2. 2021