V dětství jsem chtěl být kreslířem a vyráběl doma bohatě ilustrované časopisy. Kreslíře ve mně ve 2. třídě základní školy zahubila paní učitelka Doubková, která razila tezi, že kreslím jako cvičený šimpanz. Vybavuji si, jak jsme v hodině výtvarné výchovy malovali vodovkami traktor jedoucí terénem složeným ze tří různobarevných polí. Všichni dostali jedničku nebo dvojku, jenom já trojku; můj traktor a má barevná pole bůhvíproč urážely učitelčin estetický cit. Po této veřejné potupě jsem pověsil kreslení na hřebík.

Nevadí, řekl jsem si a zatoužil stát se pianistou. Má učitelka klavíru nejspíš nemůže za to, že jsem nedokázal nařídit svému motorickému systému, aby pravá ruka hrála něco jiného než ta levá.

Nevadí, řekl jsem si, mám vcelku dobrý hlas, tak budu zpěvákem; napřed obyčejným a rockovou star až o něco později. Bylo mi devatenáct let. Odpověděl jsem na inzerát, v němž amatérská rocková skupina hledala zpěváka. Dorazil jsem do studia nacházejícího se v bytě jednoho z členů skupiny, dostal mikrofon a dvě hodiny zpíval. Na samém konci zkoušky si mě vzal kytarista stranou a řekl mi: „Kámo, dávej si bacha, náš basák by se chtěl dostat na tvoje místo.“

Nebyl jsem nikdy moc soutěživý typ a milému basákovi, který chtěl zpívat, jsem své místo bez řečí postoupil. Protože neumím malovat, hrát na piano ani zpívat, pustil jsem se do toho, co umí každý i bez učení, a dneska píšu.

Deník Metro 30. 10. 2024