Při své návštěvě v Česku utrousil světoznámý americký lingvista a filozof Noam Chomsky na adresu našich exdisidentů: „I když nebylo jejich utrpení nijak výjimečné, utvrdili se v pocitu, jako by byli ti jediní utlačovaní na světě.“ Vzápětí nato se strhla lavina hněvu domácích morálních autorit. Třeba pro exdisidenta Sašu Vondru je Chomsky nešťastník a jeho řeči jsou kecy. Politolog Alexandr Tomský ho pro změnu označil za „v jistém smyslu šílence“ s „naprosto bludnými názory“. Podle novináře Jana Jandourka je Chomsky brepta, „nemorální trouba a produkt intelektuálního průmyslu, který se živí pliváním a pohrdáním“.

Chomsky konkrétně srovnával životní podmínky východoevropských disidentů a odpůrců latinskoamerických diktatur 70. a 80. let. O tom, že prvně jmenovaní riskovali o něco méně svou kůži než ti druzí, nemůže být sporu. Potíž je, že současná česká oficiální doktrína hlásá, že disidenti trpěli (kdo tvrdí něco jiného, je bolševik).

Tvrdý kritik zahraniční politiky Washingtonu Chomsky je mimo jiné předním teoretikem propagandy. Nejoblíbenějším rétorickým trikem je argumentace ad hominem: namísto polemiky s názorem protivníka se jej pokoušíme osobně zdiskreditovat. Podobně jako komunisti označovali signatáře Charty za ztroskotance a samozvance, cejchují naši současní hybatelé veřejným míněním Chomského slovy nešťastník, šílenec a brepta. Nepřímo tím stvrzují platnost jeho teze, že propaganda a manipulace zdaleka nejsou výsadou totalitních režimů.

Zkrácená verze vyšla v deníku Metro, 11. 6. 2014