Martin Daneš

Ruské bombardéry křižující prostor nad Severním mořem a zadržené stíhačkama Dánska, Nizozemska a Velké Británie; odhalení pomníku sovětským „internacionalistůmn a mírotvorcům“ z roku 1968 v Praze, za účasti (ne)komunistického senátora; „osvobozený“ Krym; města jihovýchodní Ukrajiny, která se vymkla kontrole ústřední vlády v Kyjevě; Kreml vyzývající sousední země k diskusi o „redefinici hranic“ (rozuměj: ve prospěch Ruska). Co se to proboha děje? Nemáme se všichni třást strachy? 

Domobrana, která útočí

Nejspíš ano. Politiku současného Ruska by nejlépe vystihovalo přísloví S jídlem ruste chuť. Po březnové anexi Krymu, s níž se světové společenství smířilo podezřele rychle, takřka bez mrknutí oka, destabilizuje za pomoci speciálních sil situaci na jihovýchodě Ukrajiny. Kdo by uvěřil ruskému prezidentu Putinovi, že násilné obsazování správních budov v Luhansku, Slavjansku, Kramatorsku a dalších ukrajinských městech v blízkosti ruských hranic a vyhlašování samozvaných „lidových republik“ je dílem místní domobrany? Domobranu disponující přístroji pro noční vidění, granátomety a dalšími sofistikovanými zbraněmi, s pevným velením a perfektně vycvičenou k boji jsme dosud vídali jen ve sci-fi filmech s poněkud chatrnějšími scénáři.

Ostatně ještě nedávno se Putin dušoval, že na Krymu žádní ruští vojáci nepůsobí a že tamní protiukrajinské akce jsou dílem domobrany. Teprve po anexi Krymu nonšalantně připustil, že tam ruští vojáci působili; jejich výhradní misí údajně bylo zajistit hladký průběh tamního referenda o sebeurčení. Ano, v referendu o připojení k sousední zemi se lidem nejlépe hlasuje pod hlavněmi pušek, jež pevně třímají vojáci oné sousední země…

To, co na Ukrajině už pár měsíců probíhá, nelze nazvat jinak než nevyhlášenou válkou Ruska vůči této zemi. Taktickým cílem byla snaha znemožnit konání prezidentských voleb vyhlášených Kyjevem na 25 května. Není divu: proti „nelegitimní vládě z Majdanu, ovládané fašisty z Pravého sektoru“, se mnohem účinněji organizuje propagandistická kampaň než proti té, která vzejde z příštích demokratických voleb. 

Vystrašení diktátoři

A obavu z nově probuzených imperiálních choutek Kremlu už nemají jen v Kyjevě, ale i v dalších postsovětských republikách, jež v roce 1991 vystoupily ze svazku s Moskvou. Na stranu revoluční kyjevské moci se překvapivě postavil dokonce někdejší zahraniční spojenec Ruska číslo 1, běloruský prezident Viktor Lukašenko. V projevu, jímž reagoval na ukrajinskou krizi, ostře odmítl Putinem prosazovanou myšlenku federalizace Ukrajiny, která by znamenala, že by si pak z té země mohl kdokoli libovolně „ukrajovat území“. Pokud prý kdy on sám přijede na Ukrajinu, dodal tento bývalý předseda kolchozu, nebude to na tanku, nýbrž v traktoru, aby pomohl svým bratrům sklidit úrodu.

Podobné stanovisko – byť opatrněji formulované – zaujal kazašský prezident Nursultan Nazarbajev. Není divu: oba dlouholetí diktátoři, usazení na svých trůnech už po dvě desetiletí, vědí, že po případném záboru Ukrajiny Ruskem mohou přijít na řadu právě oni. Demografická situace jim vzhledem k vyhroceně nacionalistické rétorice Ruska zrovna nehraje do karet. Čtvrtina obyvatelstva Kazachstánu jsou Rusové a pozice Běloruska je ještě o něco delikátnější: tamní národní identita byla – na rozdíl od té ukrajinské – prakticky vymazána a většina obyvatel včetně prezidenta Lukašenka dnes hovoří rusky. 

Nejde jen o Ukrajinu

Před měsícem jsem na tomto místě přirovnával ruskou intervenci na Krym k sovětské okupaci Československa v roce 1968. Vývoj událostí srovnání Vladimíra Putina s Leonidem Brežněvem překonal. Obsazování cizích území za použití argumentu prosazování životních zájmů vlastního národa zavání spíše Adolfem Hitlerem. Sovětský komunistický vůdce Brežněv se v roce 1968 plně spokojil s tím, že Češi a Slováci konečně zase začnou „sekat latinu“.

Brežněvovsky umírněný postoj do značné míry zaujímal rovněž Putin, dokud Kyjev nevypověděl razantně Kremlu poslušnost. Když tam po vítězství Euromajdanu a útěku prezidenta Janukovyče do Ruska zvítězily prozápadně a protirusky orientované síly, rozjel Putin plán B spočívající ve vnitřní destabilizaci Ukrajiny s cílem ukrojit si z ní co největší kus.

Raději nedomýšlejme, co bude následovat v případě, že tahle strategie nynějšímu ruskému vůdci vyjde; nejspíš se začne poohlížet po dalším tučném soustu o něco dále na západ.

Xantypa, 1. 6. 2014