Ředitel Správy pražských hřbitovů Martin Červený má velké plány. Rád by proměnil Olšanské hřbitovy v kulturní prostor a otevřel je „živým lidem“. V nově zřízené kavárně těsně před branami by se prodávaly rakvičky se šlehačkou a uvnitř areálu pořádaly pikniky, workshopy či autorská čtení. Vzorem má být proslulý pařížský hřbitov Père Lachaise.

Tahleta idea by nejspíš vzrušila nebožtíka Ladislava Fukse. Tématika smrti mu už za jeho života byla velmi blízká. Ne náhodou jeho nejslavnější literární postava, Karel Kopfrkingl ze Spalovače mrtvol, je vyšinutým zaměstancem pražského krematoria. Fuks publikoval též umrleckou homoresku Nebožtíci na bále a ve svém nejrozsáhlejším románu Vévodkyně a kuchařka ódu majitele pohřebního ústavu Globetrottera na funebráctví rozepsal na bezmála padesát stran.

Nejsem však podobně založen jako podivínský český spisovatel a přiznám se, že mi ta myšlenka příliš nesedne. Konečně ani na zmiňovaném pařížském Père Lachaise neprodávají pohřební croissanty, nepořádají tam pikniky, workshopy či jiné společenské akce. Věřte nebo ne, zastávají tihle Francouzi názor, že hřbitov má zůstat hřbitovem.

Dostanu-li chuť na rakvičku, zajdu si do běžné cukrárny; silně pochybuji o tom, že bych na ni dostal chuť právě před branami Olšanských hřbitovů. Piknikovat můžu u rybníka nebo na mezi u lesa; proč bych proboha chodil baštit na hřbitov?

Tak se mi zdá, jako by měl šéf pražských hřbitovů s panem Koprfkinglem přece jen něco společného…

Deník Metro, 28. 5. 2014