Mraky lidí – známých i neznámých jmen – se teď na sociálních sítích hlásí k dědictví Davida Bowieho. Zdá se, že každému, kdo chce být in, nezbývá než oplakávat před pár dny zesnulou britskou hudební legendu. Nerad bych zůstal pozadu, pročež se přiznám, že jsem byl rovněž jejím věrným fanouškem.

Ne, vážně! Bowieho jsem – ke smůle sousedů – objevil už v půli 80. let, kdy jsem nejedno odpoledne rozechvěl podlahu v desátém patře pražského předměstského věžáku svým sloním dupotem. Křepčil jsem doma potají na jeho vinylové „diskoelpíčko“ Let’s dance (autor přebalu nejspíš tušil, jaké jsem dřevo, neb mi na něj předkreslil kroky). Proč jsem tak činil v utajení? Protože jsem tenkrát na veřejnosti nosil masku tvrdého rockera…

Leč Bowie sám nebyl žádným králem diskoték. Prakticky každou desku měl jinou. Třeba při poslechu experimentálního alba 1. Outside člověku napadne, zda neměli pravdu lidé vydávající jeho tvůrce za mimozemšťana. Když jsem je pouštěl kamarádce, vřískala při monolozích s vrzavým podkresem jako smyslů zbavená; na otázku, co se děje, tvrdila, že přesně takové hlasy slýchá ve svých halucinacích…

Říkali o něm, že je chameleón a sveze se na každé hudební vlně. Ve skutečnosti byl Bowie velký novátor, jenž nikdy neustrnul na místě. Za půlstoletí si prošel řadou stylů, a přece zůstal sám sebou, neuchopitelný, nenapodobitelný… až do uměleckého zpodobnění vlastní smrti v písni Lazarus z (nadobro) posledního alba Blackstar.

Deník Metro, 20. 1. 2016