Vyvrcholením každé řádné silvestrovské oslavy je ohňostroj. Na letošní Nový rok je ve dvou evropských metropolích – Paříži a Bruselu – zrušili, údajně z bezpečnostních důvodů. Toto rozhodnutí mělo však i svůj symbolický rozměr: v průběhu loňského roku francouzské hlavní město zakusilo hned několik ohňostrojů, při nichž se střílelo ostrými a do živých terčů, a tak by zakončení roku ohněm petard mohl leckdo považovat za projev nevkusu. Zrušené silvestrovské show dokládají, jaká nervozita panuje na kontinentě. Důvod k oslavám ostatně nemá ani celá Evropská unie.

Krizi eura a řeckou dluhovou krizi loni plynule vystřídala krize uprchlická. Příval statisíců uprchlíků z Blízkého a Středního východu i Afriky vystavil zátěžovému testu jeden z pilířů Evropské unie, Schengenský prostor bez hraničních kontrol, zavedený v roce 1985 a čítající dnes 26 členských zemí (čtyři z nich se nacházejí mimo Unii – Norsko, Island, Švýcarsko a Lichtenštejnsko). Po třiceti letech své existence z toho nevyšel bez šrámů.

Schengen má na kahánku

Desítka členských zemí Schengenu loni v obavách z nekontrolovatelného přílivu uprchlíků obnovila vnitřní hraniční kontroly. Prozatím posledními byly Švédsko (v prosinci) a Dánsko (počátkem ledna). Zástupci všech dotčených zemí zdůrazňují dočasnost takových opatření. Jen aby to s tou dočasností nedopadlo podobně jako s dočasným pobytem sovětských vojsk v Československu ze srpna 1968…

Souběžně s tím se živě debatuje o zpřísnění kontrol na vnějších hranicích Schengenu. Terčem nejostřejších kritik jsou Itálie a Řecko, jimž se vytýká neschopnost zajistit systém kontrolních stanovišť evidujících imigranty, jakož i důsledně třídit příchozí na politické uprchlíky a ty ekonomické. Až do dnešního dne vyhlíží situace tak, že se větší část utečenců volně rozplyne v davu. Schengen, v jehož rámci měla fungovat zvýšená ostraha vnějších hranic, se tak stává čímsi na způsob řešeta.

Na přetřes se zvolna dostává i donedávna nemyslitelná otázka možného konce Schengenu. V bruselských kuloárech se uvažuje nad jeho nahrazením zúženou variantou zahrnující zejména staré členské země (Německo, Francie, Benelux). Taková změna by však hluboce otřásla celou Evropskou unií, a z preventivních důvodů se tak o podobném scénáři hovoří výhradně šeptem…

Dodejme k tomu (rovněž šeptem), že uvnitř „malého Schengenu“ by si nikdo nepřál vidět středoevropské země, vůči nímž se na západě Evropy soustavně prohlubuje averze. Může za to hlasování o uprchlických kvótách v Evropské radě z loňského 22. září, při němž se zástupci Česka, Slovenska, Maďarska a Rumunska vyslovili proti, i militantně antiuprchlické postoje vrcholných představitelů zemí Vyšegrádské čtyřky.

Dle západních představitelů chtějí středoevropské země těžit z ekonomických výhod, jaké jim členství v EU přináší, aniž by byly ochotny cokoli nabídnout na oplátku. Už v srpnu 2015 rakouský ministr vnitra navrhl omezit pomoc středoevropským zemím; německá kancléřka Merkelová tento nápad okamžitě smetla se stolu. S podobnou myšlenkou později přišel nizozemský předseda vlády Mark Rutte. Prosazením uprchlických kvót přes odpor středoevropských zemích bylo tahle téma dočasně uloženo k ledu.

Pomoc Sýrii pomůže i Evropě

Jako by Evropská unie neměla dost problémů, přichází další z Velké Británie v podobě nadcházejícího referenda o setrvání země v Unii. Konzervativec David Cameron, který na základě příslibu uspořádat plebiscit loni obhájil premiérský mandát, tlačí na své partnery, aby jeho zemi poskytli nové úlevy či výjimky, jež by mohly obměkčit euroskeptické Brity k rozhodnutí ještě to s tou Unií načas zkusit.

Aby zastavila příliv uprchlíků z horkých zón Blízkého východu a severní Afriky, otvírá Evropská unie hlouběji svůj měšec a poskytuje finanční pomoc zemím nacházejícím se na hlavních uprchlických trasách: Turecku, Libanonu, Jordánsku, Libyi. Pokouší se též přispět k nalezení smíru v občanské válce v Sýrii, která měla za pět let čtvrt milionů lidských obětí a v roce 2014 se stala bezprostřední rozbuškou uprchlické vlny. Jde o mimořádně obtížný úkol, protože země se proměnila v políčko na šachovnici mocenských tahanic mezi regionálními mocnostmi (Írán, Turecko, Saúdská Arábie) i těmi se světovými ambicemi (Spojené státy, Rusko).

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker kudy chodí, říká, že „se Evropské unii vede špatně“. I bez jeho nářků to všichni vědí. K tomu, aby se věci začaly obracet k lepšímu, bude třeba značné dávky dobré vůle i ochoty ke vzájemným ustupkům ze všech stran.

Xantypa, 1. 2. 2016