Nikdy bych se byl nenadál, že zakusím život za výjimečného stavu, leč přišlo to: ve Francii, kde pobývám, vládne od listopadových pařížských atentátů a ještě před koncem února, kdy má vypršet, navrhne prezident Hollande jeho prodloužení. V sobotu proti téhle myšlence v ulicích velkých měst demonstrovala levice, zatímco pravice seděla doma a spokojeně si mnula ruce: Konečně u nás nastal řád a pořádek!

Čechy s přebujelou fantazií bych rád ujistil o tom, že se v Paříži nestřílí ani neplatí zákaz vycházení. Na první pohled se nezměnilo nic; ve dne panuje všude čilý ruch a po nocích se mládež opíjí v barech, aby se pak kolem třetí ráno jala svým řevem vytrhávat ctihodné občany ze spánku. Na nádražích, letištích a v okolí významných budov ovšem narazíte na vojáky s pokerovou tváří a prstem na spoušti samopalu. Policie smí provádět domovní prohlídky a zatýkat bez soudního povolení; pokaždé, když za dveřmi bytu zaslechnu od schodů temný dusot kroků, zhrozím se, že jdou po mně, načež mi dojde, že se jen naspeedovaný teenager odvedle vrací z ježdění na prkně.

Hovořili jsme o Paříži; na venkově o výjimečném stavu vědí z televizních zpráv (vážně pochybuji o tom, že by v bretaňské vesničce před konzumem hlídkovali vojáci a při průjezdu návsí provázela traktor ozbrojená eskorta). Přesto v případě, že to v dohledné době neskončí, hrozí, že Francouzi ztratí ponětí o významu slova „výjimečný“.

Deník Metro, 3. 2. 2016