Musím se vám k něčemu přiznat. Jsem sluníčkář. O existenci téhle své úchylky jsem se dozvěděl náhodou. Když jsem v jedné debatě o uprchlících vyslovil názor, že to jsou taky lidi a že by se podle toho s nimi mělo jednat, sdělil mi kdosi mou diagnózu. Záhy jsem pochopil, že jde o něco na způsob lupénky či lišeje – v kontaktu s vámi druzí obtížně skrývají své zhnusení a léčit se to nedá.

A to ještě není všecko! Je mi líto, ale patřím též ke kruhům označovaným za „pražskou kavárnu“. Na první pohled to nemá žádnou logiku; do kaváren nechodím, kafe nepiju a dokonce ani nežiju v Praze. Jenže málo platné – prezidentův mluvčí takhle nazývá všechny, kdo veřejně kritizují Miloše Zemana, pročež mi tu pražskou kavárnu už nikdo neodpáře…

Změkčilost dneska není v kursu. A tak se – nechcete-li jednoho dne skončit jako já – vyhýbejte jako čert kříži termínům demokracie, humanismus či lidská práva. A když už vám některý z nich ulítne, hleďte se od něj ihned co nejrazantněji distancovat; jakmile vás totiž partner v diskusi pošle za Annou Šabatovou, znamená to, že mezi dobrými vlastenci máte utrum.

Vhodným onálepkováním nepřítele, natolik vágním, aby se pod ně vešel každý, kdo vám nejde pod nos, stmelujete vlastní šiky. Nepříteli ocejchovanému pejorativní přezdívkou se napřed ušklíbáte s převahou toho, kdo poznal historickou pravdu, v očekávání chvíle, kdy získáte dostatek síly k jeho rozdrcení. Doufám, že takhle daleko čeští rádoby vlastenci nikdy nedojdou.

Deník Metro, 17.  2. 2016