V zemi Voltairově a Rousseauově ani potenciálním prezidentským kandidátům nezbývá než se vrhnout na spisovatelskou dráhu. Před volbou hlavy státu v příštím roce si lídři tamní pravice měří síly mimo jiné na literárním poli, a vedle laureátů Goncourtovy či Renaudotovy ceny si vás tak z výkladních skříní knihkupectví hloubavě měří rovněž oni.

Sarkozy s kajícnou maskou

Mezi spisovatele se opět zařadil exprezident Nicolas Sarkozy, který – ač se k tomu dosud veřejně nepřiznal – netouží po ničem jiném tolik jako po návratu do Elysejského paláce. Jeho nová kniha nazvaná La France pour la vie („Francie na celý život“) vzbudila rozruch svým sebekritickým tónem, nečekaným u tohoto muže s egem nepřímo úměrným jeho tělesnému vzrůstu.

Sarkozyho sebekritika se týká výkonu prezidentského mandátu, v němž ho před čtyřmi lety vystřídal kandidát socialistů François Hollande. Bývalý prezident lituje spousty věcí: že brzdil reformy, že nezrušil 35hodinový pracovní týden ani milionářskou daň. „Zůstal jsem o pár měsíců déle člověkem, třebaže jsem se měl okamžitě stát prezidentem,“ podotýká. Na jiném místě trpce utrousí: „Můj premiér, řada ministrů i upřímných přátel mi vysvětlovali, že si v období krize žádají Francouzi prezidenta šířícího klid a jistotu, chci zkrátka říct, že jsem byl příliš bojovně naladěn a lidé nestačili mému tempu…“

Lze tenhle sebezpytující tón považovat za upřímné doznání chyb a snahu o nápravu, nebo jde jen o projev zoufalé snahy koupit si přízeň Francouzů? Druhá varianta se zdá o něco pravděpodobnější; proč s podobným mea culpa nepřišel krátce po prohraných volbách a přispěchal s ním až rok před těmi dalšími, v nichž by se rád pokusil o comeback?

Kajícná maska se ostatně Sarkozymu odchlipuje z tváře v pasážích, kde hovoří o svých rivalech. O vítězi prezidentské volby kupříkladu tvrdí, že si s ním nechce „vyřizovat žádné účty ani se mu za cokoli mstít“. Uznává, že byl Hollande „dobrým kandidátem“, načež zlomyslně dodá: „To je také to, co mu jde nejlépe.“ V případě vlastního expremiéra a dnešního pravicového rivala Françoise Fillona se dušuje, že nelituje jeho jmenování do čela kabinetu, ihned však doplní: „Až příliš často jsem si (jeho) mlčení vykládal jako vyjádření souhlasu (se mnou)“.

Na svou tehdejší porážku reagoval Sarkozy odchodem z politiky, po dvou letech však změnil názor a znovu se probil do předsednického křesla v hlavní pravicové straně UMP (Svaz pro lidové hnutí), již dal nedlouho nato přejmenovat na Republikány. Veřejnost jej přesto zatím nevzala na milost a průzkumy ho řadí na samé dno žebříčků popularity, dokonce až za současného prezidenta Hollanda.

Když straníci přerostou svého šéfa

Sarkozy mezi lídry francouzské pravice zdaleka není jediným spisovatelem, jenž si znenadání sype popel na hlavu. Bývalý předseda UMP Jean-François Copé, který v roce 2014 kvůli korupčnímu skandálu odstoupil z funkce, před časem vydal knihu Le Sursaut français („Francouzský výskok“), v níž ujištuje čtenáře, že se poučil ze „svých nedostatků“, a slibuje, že už nebude „karikaturou sebe sama“.

I Copé prahne po prezidentském křesle, jeho reálné šance jsou však mizivé. Mnohem nadějnější vyhlídky má expremiér a starosta Bordeaux Alain Juppé, který dnes vládne všem průzkumům veřejného mínění. Juppé patří k plodným spisovatelům: loni vydal knihu věnovanou školství; nejnovějším titulem Pour un État fort („Za silný stát“) pak reaguje na nedávnou vlnu pařížských atentátů a nabízí řešení bezpečnostní situace ve Francii.

V odpovědi na Sarkozyho kajícnou zpověď Juppé svému stranickému šéfovi vzkázal, aby se „nepokoušel přepisovat historii“. A poté, co vyšlo najevo, že členům Republikánů chodí e-mailové výzvy k objednávce předsedovy knihy, jeden ze Juppého pobočníků vyzval vedení, aby se zachovalo čestně a členskou základnu též vyzvalo ke koupi knih Alaina Juppého a Françoise Fillona.

No ano, jistěže není myslitelné, aby poslední z prezidentských kandidátů pravice, Sarkozyho expremiér François Fillon, spisovatelem nebyl! Ve svém bestselleru s kvazileninským názvem Faire („Dělat“) se prezentuje coby muž akce, někdo, kdo se místo planého žvanění věnuje dělné práci.

Čtyři kohouti na jednom smetišti, z nichž se do Elysejského paláce za rok dostane nejvýše jeden, se mohou prozatím těšit z neobliby socialistického prezidenta Hollanda.

V dnešní Francii není skutečných vůdců, a politici se tak aspoň předhánějí v důkazech o tom, že vládnou perem. I když ani za to bych ruku do ohně nedal; kdo dokáže, že knihy nesoucí jejich podpis psali skutečně oni?

Xantypa, 1. 3. 2016