Světem zmítá chaos a mnoho regionálních konfliktů po léta – či celá desetiletí – doutnajících se naplno rozhořelo. Tam, kde se dosud neválčí, se sluší aspoň řvát. Stačí si zvolit jednu stranu a pak se oddat vzrušující činnosti: volání po krvi příslušníků strany protivné. Zasaďme nepříteli zdrcující ztráty!

Připomeňme, že v množině „nepřítel“ se pokaždé nachází blíže neurčené, leč nezanedbatelné procento těch, kdo s konfliktem nemají nic společného. Současná novořeč pro zabíjení nevinných lidí užívá dva zcela odlišné termíny: když se jej v táboře, pro nějž bije naše srdce, dopouští strana protivná, jde o zločin a zvěrstvo; umírají-li civilisté strany protivné pod palbou přátel, nazýváme to kolaterálními škodami. Hodnota lidského života je přitom všude stejná a zabíjení civilistů vždy odporuje mezinárodnímu právu. Mimoto není radno hrát si se sirkami poblíž sudu s prachem. Ten sud leží dnes na Blízkém východě, na Kavkaze, v Donbasu… Součet jednotlivých sudů prachu vydá na prachárnu v ohrožení.

Středověcí panovníci vyráželi sami v čele svých vojsk na bitevní pole (my Češi jsme kvůli tomu přišli minimálně o dva krále); dnes se ti, kdo posílají druhé umírat, skrývají v bezpečí střežených rezidencí a pijí Campari s ledem. Kdyby bylo možno oprášit tohle staré pravidlo a prosadit, aby ti, kdo válku vedou, sami nastoupili do první linie, umlkly by zbraně a vyschly potoky krve.

Deník Metro 1. 11. 2023