Když ufiknete žížalu pod opaskem, chybějící kus jí co nevidět doroste, hezčí a ještě růžovější než ten původní; utnete-li ji v opasku nebo výše, je po ní veta. Tenhle – uznávám – vcelku nevhodný příměr se mi vybavil po seznámení se s lékařskými závěry tři roky od vypuknutí metanolové aféry. Desítky lidí po požití otráveného alkoholu zemřely nebo nadobro osleply; šťastnější části z nich se po letech problémů vrátil zrak prakticky do původního stavu. Říká se tomu regenerace.

Po černobylské jaderné havárii z roku 1986 vysídlili z kontaminované zóny tamní obyvatelstvo. Těžce zasažena byla fauna i flóra: aniž by v tom mělo prsty tehdejší sovětské politburo, zbarvily se místní lesy doruda a mezi živočichy – zejména ptáky – vegetujícími v mrtvé zóně se objevili podivní mutanti.

O necelých třicet let později jsou scény jako z Hitchcocka minulostí a zóna rozlohou se blížící Libereckému kraji se proměnila v nikým nevyhlášenou přírodní rezervaci bující životem. Zvířata, která nad územím od člověka převzala vládu, se mají čile k světu. Vrátily se sem dávno vymizelé druhy: rysi a po více než sto letech i medvědi… a to zde radioaktivita dosud mnohokrát převyšuje povolené hodnoty, zamořená je půda i voda. Příroda je zkrátka nevyzpytatelná a projevuje neuvěřitelnou regenerační schopnost tam, kde bychom to sotva čekali.

Přesto – snažně vás prosím – neberte tenhle můj text jako návod k ufiknutí si bolavé packy, vypití láhve s metanolem či půlhodinovému šlofíku pod svítícím rentgenem.

Deník Metro, 2. 9. 2015