Letní návštěva Gérarda Depardieu u běloruského prezidenta Lukašenka probíhala ve znamení polních prací. Po obhlídce prezidentových privátních polností nedaleko hlavního města Minsku si francouzský herec liboval: „Vidím, že jsou tu šťastní a klidní lidé a že musí být příjemné v téhle zemi žít.“ V reportážním videu běloruské tiskové kanceláře učí prezident svého hosta zacházet s kosou, načež všichni vespolek – Lukašenko, jeho za rolníky převlečená suita i Depardieu – synchronně kosí louku.

Ve videu dýchajícím socialistickým realismem padesátých let vypouští filmová hvězda z úst jednu zhůvěřilost za druhou. „Tam, kam jsem se byl podívat, to bylo nádherné, hotové Švýcarsko: dokonalé silnice, moc hezké rybníky, krásné domy,“ rozplýval se před viditelně spokojeným Lukašenkem.

Málo platné, Bělorusko je ráj na zemi. O oddanosti běloruského lidu svému vůdci svědčí výsledky tamních voleb: Alexandr Lukašenko byl čtyřikrát po sobě zvolen prezidentem, pokaždé zhruba 80 procenty hlasů. Popáté se chystá kandidovat v říjnu; jak to napínavé klání dopadne? Sázkařská společnost, jež by vypsala výhry na tipování vítěze, by dozajista zkrachovala…

Daragoj tavárišč Žérar

Mezinárodněpolitické gestikulace Gérarda Depardieu dlouhodobě budí rozpaky. V roce 2012 se kvůli vysokým daním přestěhoval do Belgie. Krátce nato v osobním dopisu prezidentu Putinovi, v němž vyjádřil svůj obdiv k adresátovi, jakož i tamním „lidem, dějinám a spisovatelům“, oficiálně požádal o ruské občanství.

Podobně jako za Stalina či Brežněva není ani dnes obvyklé, aby někdo ze Západu utíkal na Východ. Pravda, čas od času podobná touha popadne nějakého excentrického umělce… Zřejmě nejznámější je případ amerického herce a zpěváka Deana Reeda, který na prahu sedmdesátých let „emigroval“ do tehdejší NDR. Věhlas (za záhadných okolností zesnulého) „Rudého Elvise“ v jeho staré vlasti ani zdaleka nedosahoval toho, jemuž se dnes ve Francii i mimo ni těší Gérard Depardieu; není divu, že kladné vyřízení jeho žádosti Kremlem na sebe nenechalo dlouho čekat.

Občanství prestižnímu kandidátovi udělil Putin speciálním prezidentským dekretem a 3. ledna 2013 mu v černomořském Soči osobně předal ruský pas. Depardieu v tu chvíli jistě zajásal nad možností navštívit země, jež mu dřív zůstávaly zapovězeny, například Jižní Osetii či Korejskou lidově demokratickou republiku.

Putinův vstřícný akt mu navíc otevřel dveře paláců ruských gubernátorů. Asi nejvstřícnějším ze všech byl prezident Mordvinské republiky Vladimír Volkov. Milému Gérardovi věnoval byt, lesní parcelu na stavbu „dači“ a – snad aby se vyhnul nařčení z omezování se na materiální statky – nabídl mu i křeslo ministra kultury ve své vládě. Francouz, jenž nevládne žádným z místních jazyků, se perspektivy politické kariéry v Mordvinsku skromně zřekl, prezidentovými věcnými dary však nepohrdl – neznalost řeči přece nebrání plnohodnotnému výkonu vlastnických práv na nemovitosti!

Depardieu se rovněž sblížil s čečenským prezidentem Ramzamem Kadyrovem. Kadyrov stojí v čele odbojné provincie od jejího znovudobytí Putinovým Ruskem a poslušnost svých krajanů vůči Moskvě vymáhá staletími osvědčenými prostředky: masovým zatýkáním, mučením i vražděním politických odpůrců. V průběhu návštěvy metropole Grozného, měsíc po udělení ruského občanství, Depardieu jakoby mimochodem Kadyrovovi vysekl takřka identickou poklonu jako nedávno Lukašenkovi na polích za Minskem: „Jsem si jist tím, že lidé, kteří tu žijí, jsou šťastní.“

Není známo, zda tím měl na mysli i vězně ve sklepních samotkách přikované ke zdi.

Depardieu levý i pravý

Depardieu se vydává za osobního přítele Fidela Castra. V roce 1987, v závěru prvního prezidentského mandátu Françoise Mitterranda, se veřejně angažoval za jeho znovuzvolení; krátce po zahájení druhého funkčního období mu prezident udělil nejvyšší francouzské vyznamenání: Řád čestné legie. V devadesátých letech, v období jejího ústupu ze slávy, herec poprvé oficiálně podpořil Francouzsku komunistickou stranu.

Z výše uvedeného na první pohled vyplývá, že to slavného filmového rošťáka odjakživa táhne doleva, realita je však – jak už to v životě bývá – trochu složitější. Kupříkladu ve francouzské prezidentské kampani v roce 2007 se bil jako lev za pravicového kandidáta – a pozdější vítěze – Nicolase Sarkozyho.

Jak se má člověk v té hádance vyznat? Vypadá to, že v politice Gérarda Depardieu přitahují charismatičtí lídři, ať jsou z jakéhokoli břehu. Navrch velmi rád provokuje. Koneckonců je to především komediant a svébytný druh herectví provozuje i při svých „diplomatických“ misích.

Že mu z toho občas něco kápne, je přirozené – každá role si přece zaslouží honorář.

Xantypa, 1. 9. 2015