Přijde domů mamka a říká: „Dostala jsem v práci dva lístky do Lucerny. Nějaká Tina Turnerová; půjdeš?“ Mládenci, kterým jsem tenkrát byl, to jméno nic neříkalo, zpěvačka ale přijela až z Ameriky, tak proč bych na ni nezašel?

Toho večera 5. prosince 1981 vběhla na jeviště Lucerny dáma v šatičkách se zlatými třásněmi a nahoru vyčesanými vlasy. Avšak nebyla to žena, bylo to tornádo a já jsem na hodinu uvízl v jeho oku. I když jsem z jejích písní slovu nerozuměl, cele jsem se poddal energii, jež do mě z jeviště proudila.

Zatímco Tina na pódiu vibrovala, v publiku vládl chlad. Z nemalé části bylo složeno ze zasloužilých pracovníků, kteří obdrželi lístky od základní organizace ROH, a muži byli oděni v šedých oblecích a světlých košilích s kravatou. Z šoku, jejž prodělali, když se na ně vyvalil živel z amerického Tennessee, se možná někteří do smrti nevzpamatovali. Matka na tom nebyla o mnoho lépe než vlažně tleskající soudruzi. „Ta tak příšerně ječela,“ stěžovala si po koncertě, „že mi z toho zaléhaly bubínky!“

Matce se to později rozleželo v hlavě, přišla k objevu, že Tina na koncertě vůbec neječela, nýbrž zpívala, a stala se její fanynkou. Tak velkou, že mě vytáhla na další pražský koncert, který měla Tina v roce 1996 na stadiónu Bohemians ve Vršovicích. Tenkrát už byla Tina Turner světovou superhvězdou, na niž nemohl přijít někdo, kdo by nebyl dostatečně psychicky připraven.

Deník Metro 31. 5. 2023