Když jsem v sobotu vycházel z domu, hlavou se mi honily televizní záběry bitek žlutých vest s policií zuřící v předchozích týdnech poblíž pařížského Vítězného oblouku. Hořící auta, rozbité výlohy; policie kropící demonstranty vodními děly, slznými granáty a střílející z pušek plastové projektily – a já si na shromáždění žlutých vest v bretaňské metropoli Rennes vyrážím jen tak, bez helmy či ochranných brýlí…

Cestou metrem přistoupí do vozu muž ve žluté reflexní vestě. Tváře cestujících se v mžiku rozsvítí. Starší občan distingovaného vzhledu se k muži přitočí a praví: „Pane, jsme s vámi; držte se!“

Žlutovestník vystupuje na stanici Charles de Gaulle a já mu věrně kráčím v patách. Přicházíme na místo, kde část davu září žlutě. Jsou tu rodiny s dětmi a mládež se mísí s důchodci. Transparenty s nápisem: Macron – demisi! Vyrážíme provázeni policejní eskortou; na nebi nad námi visí černý vrtulník.

Před radnicí nám přehrazuje cestu kordón ozbrojenců. Opodál parkuje dvacítka policejních antonů pro případ, že by se staříci příliš rozdováděli. Helikoptéra nad našimi hlavami výstražně vrčí.

Na shromáždění, kde nepadla ani facka, bylo o naše bezpečí vzorově postaráno. U zrodu hnutí žlutých vest stály protesty proti neustále rostoucím daním. Francie má druhou nejvyšší míru zdanění na světě, přesto to tu jde od desíti k pěti.

Kam všecky ty prachy tečou? Do policejních vrtulníků střežících pokojné demonstrace dědečků a babiček.

Deník Metro, 12. 12. 2018