Nedlouho před svým nástupem k moci vydal vizionářskou knihu Revoluce, avšak poté, co se jeho sen naplnil a revoluce přišla, neměl z toho pražádnou radost… jak by ne, když lid žádal jeho hlavu! Muž, o kterém je řeč, se jmenuje Emmanuel Macron a na jaře 2017 se stal v 39 letech nejmladším francouzským prezidentem.
V prezidentské kampani sliboval skoncovat se „starým světem“ a po svém zvolení hlavou státu zaživa pohřbil obě dominantní politické strany střídající se v posledních čtyřiceti letech u moci: v parlamentních volbách je nahradilo hnutí Na pochodu, jehož francouzské iniciály (EM) jsou totožné s těmi jeho. Po dalším roce a půl hnutí žlutých vest vystavilo Macronovi účet.
Francie se zbarvila dožluta
Revolta se zrodila zdola přes sociální sítě v reakci na plánované zvýšení daně z pohonných hmot. V sobotu 17. listopadu lidé navlečení do žlutých reflexních vest zaplavili ulice i náměstí a požadovali odvolání kroku dotýkajícího se nejbolestivěji občanů žijících na periferiích měst či na venkově. V dalších dnech obsadily žluté vesty neuralgické body po celé zemi a jaly se blokovat dopravu; zpočátku veškerý provoz a později hlavně zásobování ropou a velkou distribuci. Na pumpách se tak brzy nedostávalo pohonných hmot a hypermarkety měly buď poloprázdné regály, nebo rovnou stáhly rolety.
Tři dny po třetí z pravidelných sobotních pařížských manifestací, během nichž týden co týden gradovalo násilí z řad policie i demonstrantů, odvolal premiér Édouard Philippe plánované zvýšení daně z pohonných hmot, jakož i chystané zdražení energií.
„Příliš pozdě a příliš málo!“ volaly takřka jednohlasně žluté vesty, jejichž rozhořčení se blížilo bodu varu. K hnutí, v jehož řadách se angažuje nezvykle vysoké procento žen a důchodců, se mezitím se svými požadavky přidávaly další sociální a profesní skupiny – studenti, zemědělci, posádky sanitek, řidiči dálkové dopravy – a stále hlasitěji rezonovalo heslo: „Macron – demisi!“
Poté, co se přes vládní hrozby a nasazení obrněných vozidel i čtvrtou sobotu ulice Paříže zbarvily dožluta, prolomil prezident Macron mlčení a v televizním projevu přislíbil další ústupky, zejména zvýšení minimální mzdy o sto eur.
O tom, že žije prezident tak trochu mimo realitu, svědčí fakt, že svým projevem většinu Francouzů nepřesvědčil, a ze všeho nejméně žluté vesty, které oznámily pokračování protestů.
Přes své plamenné projevy plné lyrických frází prezident Macron pouze navázal na politiku svých předchůdců spočívající ve zvyšování daní a současného snižování veřejných výdajů. Úsporná opatření státu nejvíce postihují venkov, jenž se zvolna mění v mrtvou zónu bez veřejné dopravy, zdravotních služeb, pošt, základní obchodní sítě atp. Lidem, kteří odsud ještě neuprchli do větších měst, tak nezbývá nic jiného než najezdit měsíčně stovky kilometrů osobním automobilem.
V souladu se svou vizí „start-upového národa“ Macron ulevoval bohatým – zrušil například milionářskou daň zavedenou prezidentem Françoisem Mitterrandem na samém počátku 80. let či snížil zdanění dividend – a utahoval opasky těm chudším cestou osekávání sociálních dávek, zvyšování daní důchodcům atp. Hospodářské a sociální poměry Francouzů se přitom od dob krize let 2009-13 příliš nezlepšily. Nezaměstnanost se drží těsně pod deseti procenty a zatímco životní úroveň nižších a středních vrstev stagnuje (celá desetina francouzských zaměstnanců přežívá o minimální mzdě), pět procent těch nejmajetnějších rok od roku bohatne.
Macron se znechutil lidem i svým chováním. V zemi s vertikálně strukturovanou mocí, kde se vše rozhoduje v Paříži a prezident je takřka neomezeným vládcem, v prvních dnech mandátu vyhlásil, že bude „Jupiterem“ (římská obdoba řeckého boha Dia), a ihned se pustil do své božské mise: parlament ovládaný svými pěšáky – příslušníky hnutí Na pochodu – proměnil v automat na registrování zákonů, jím jmenovaného premiéra Philippa ve figurku na vykonávání jeho vůle a jal se též osobně vybírat prokurátory, do té doby jmenované ministrem spravedlnosti. Množil pohrdlivá vyjádření na adresu Francouzů coby lenochů či reptalů. Aféra jeho osobního strážce a milce Alexandra Benally zároveň poskytla výmluvné svědectví o Macronově nepotismu a zneužívání veřejných prostředků.
Mezitím prezidentova popularita klesla na 18 procent a podpora hnutí žlutých vest ve společnosti vystřelila k hodnotám oscilujícím kolem 70 procent. Žluté vesty zavrhují současný systém včetně všech politických stran a odborových organizací. Odmítají si zvolit šéfa, mimo jiné ze strachu, že by se nechal koupit stávající mocí. Vedle politiky mezi nimi panuje i hluboká nedůvěra k oficiálním médiím. Za svůj strategický cíl stále více označují odchod stávajících vůdců, jež považují za zcela zdiskreditované, a uzákonění referenda z iniciativy občanů.
Trochu to zavání aktualizovanou verzí revoluce z roku 1789. A falešný revolucionář Macron začíná vzdáleně připomínat Kůl v plotě – Milouše Jakeše.
Xantypa, 1. 1. 2019
Napsat komentář