Když vycházím z domu, zahlédnu pošťačku řítící se ke mně se svou kolečkovou brašnou. Okamžitě měním směr svých kroků a mizím jí za rohem. Proč? Nestojím o výhodné stavební spoření, SIM kartu, cigarety, punčochy, plyšáky ani omalovánky, jež by mi možná nabídla. Úplně postačí, že mi za chvíli napěchuje poštovní schránku letáky…

Paní, která denně s těžkou brašnou proběhne mou ulicí, je v tom ovšem nevinně. Za nesplnění normy v prodeji „vedlejších produktů“ jí hrozí sankce, popřípadě vyhazov. Hřešíc na to, že má přístup do všech domů, proměnilo vedení České pošty listonoše v podomní prodejce. Jako alibi vznáší argument, že musí dorovnat ztráty příjmů plynoucí z úbytku poštovních zásilek.

Zaměstnanec jednoho z největších státních podniků v zemi pro mě ztělesňuje moc úřední; klíče od mého domu určitě nemá proto, aby mi na schodech nabízel nejrůznější cetky a služby, o něž se mu neprosím. Vážně, to je trochu, jako by mi – s poukazem na rozpočtový deficit – premiér Sobotka náhle z televizní obrazovky začal nabízet služby nějaké banky či fondu penzijního připojištění.

I na tomhle poli pravda máme precedens: ještě coby šéf Poslanecké sněmovny propagoval Václav Klaus z billboardů jistou značku lyží. Starému popletovi hlásajícímu trh bez přívlastků uniklo, že volení zástupci lidu nejsou jeho součástí.

Bylo by příliš troufalé požadovat, aby se stát i státní firmy omezily na výkon činností, k jejichž účelu byly zřízeny, a přestaly si hrát na „vlky z Wall streetu“?

Deník Metro, 19. 3. 2014