Původně jsem měl chuť napsat na dnešek nějaký veselý či ironický sloupek. Bohužel mi v tom zabránily okolnosti. Současná ruská intervence na Krymu je plně srovnatelná se sovětskou okupací Československa v roce 1968. I když se agresor nazývá jinak a zbavil se ideologického balastu, jenž neodpovídá naší pragmatické době, jeho metody se za necelé půlstoletí příliš nezměnily.

Zatímco Brežněv zdůvodnil napadení Československa „obranou socialistického společenství proti kontrarevoluci“, Putin invazí na Krym prý jen hájí zájmy tamních ruských obyvatel. V případech obou vpádů na území cizích států se ovšem Rusové ohánějí „zvacím dopisem“ jejich představitelů; v roce 1968 nesl podpis Bilaka, Kapka a Indry, nyní svrženého ukrajinského prezidenta Janukovyče. Brežněva i Putina přitom k rozhodnutí o silovém řešení vedly přibližně stejné pohnutky: snaha uštědřit ráznou lekci vazalským zemím, které si dovolily vykročit vlastní cestou. Jejich agresorské choutky odblokovalo přesvědčení o tom, že je v obavách z nové světové války nechá Západ činit, co se jim zlíbí, a nepřekročí rámec bezzubých diplomatických nót.

Ani skutečnost, že ruští obyvatelé Krymu okupační vojska vítají, agresi neospravedlní. Krym je součástí Ukrajiny a pokud by se tohle náhodou mělo změnit, nesmí se o tom rozhodovat pod hlavněmi pušek.

Přerušme tyto chmurné úvahy. Pokusím se příště přijít se slíbeným veselým a ironickým sloupkem. Nezbývá mi než věřit, že budu mít k rozvernosti více důvodů než dnes.

 

Deník Metro, 5. 3. 2014