Zabití černocha George Floyda bílým policistou zvedlo vlnu protirasistických demonstrací ve Spojených státech i celé západní Evropě. Gestem nabitým hlubokou symbolikou je strhávání soch: ve Spojených státech padá k zemi konfederační prezident, ve Velké Británii obchodníci s otroky, v Belgii bývalý král… Česko bez koloniální minulosti se muselo spokojit s drobty, jakým je nasprejování nápisu Byl rasista na podstavec sochy Winstona Churchilla na pražském Žižkově.

Což o to, Churchill nepochybně rasista byl (o obyvatelích největší britské kolonie kupříkladu řekl: „Nenávidím Indy; je to bestiální národ s bestiálním náboženstvím“), nebyl v tom ale sám. Až do půli 20. století byl rasismus nejenže společensky přijatelný, ale tak nějak patřil k bontónu. Jak jinak než teorií o nadřazeností bělochů omluvit koloniální systém se všemi jeho excesy a rabováním přírodních zdrojů?

Současná společnost veřejné projevy rasismu odsuzuje a mnohde dokonce trestá, soukromě ale smýšlí leckdo jinak. Třeba jako Francouzka Marion Maréchal Le Penová, která v nedávném facebookovém videu prohlásila „Nehodlám se omlouvat za to, že jsem bílá!“, aniž se jí kdo o něco takového prosil; i tak jí část Francouzů nadšeně tleská. Kdyby místo toho řekla „Nehodlám se omlouvat za to, že jsem blondýna“, bylo by to stejně pitomé, ale vtipnější. A úplně nejvtipnější by bylo, kdyby se za to omluvila.

Zdá se, že nejen hloupost, ale i rasismus máte na celý život.

Deník Metro, 8. 7. 2020