Pozvání na autorské čtení do Ostravy jsem využil k jednodenní návštěvě Polska. Ráno v 6h17 jsem na ostravském hlavním nádraží do rychlíku Galicja nastoupil úplně sám. Souprava se začala plnit teprve za polskými hranicemi. Na nástupišti v Katowicích, kde jsem přesedal na osobní vlak do Osvětimi, mě uvítala kavka; seděla tam na zábradlí a hleděla na mě jedním okem.

Od osvětimského nádraží jsem šel dva kilometry pěšky k nacistickému vyhlazovacímu táboru Birkenau. I když jsem měl zakoupenou vstupenku, od brány mě vyhnali polští zřízenci; prohlídka prý začíná v koncentračním táboře Osvětim 1, asi o dva kilometry dál. Do času vyznačenému na mém lístku zbývala půlhodina, a tak jsem to k novému cíli vzal poklusem.

V Osvětimi 1 jsem musel odložit batoh do úschovy, projít bezpečnostním rámem i rozprašovačem dezinfekce. Rozdali nám sluchátka a začala prohlídka. Procházeli jsme sály, kde se za vitrínami vršily haldy vlasů, misek, kufrů a dalších předmětů, co zbyly po 1,5 milionu vězňů zplynovaných v Birkenau. Průvodkyně trpěla dýchavičností a při zdolávání schodů si nevypínala mikrofon; funění, jež jsme slyšeli ve sluchátcích, připomínalo vzdychání duší ze záhrobí.

Zhruba po dvou a půl hodinách jsme se přesunuli autobusem do Birkenau, průvodkyně nás provedla přes holou pláň, jež po lágru zbyla, načež nás autobus převezl zpět k Osvětimi 1. V Birkenau jsem měl v úmyslu tiše uctít oběti nacistů, leč nedostal jsem k tomu příležitost.

Deník Metro, 22. 7. 2020