Nejspíš z doby komunismu jsem si uchoval alergii na nejrůznější výročí. Vítězný únor, Velký říjen a vím já, co ještě všechno… Možná i z toho důvodu jsem předloni ze svého bretaňského azylu skepticky sledoval mamutí oslavy stoletého výročí státu, který jsme o čtvrtstoletí dřív rozpustili. Jedno jubileum mě ale nemohlo nechat chladným: nedávné 75. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi.

Všimněte si, že čím je země geograficky vzdálenější hlavním dějištím zrůdného projektu, jejž nacisti nazvali „konečným řešením“, tím lépe se tam daří osobám zpochybňujícím židovskou genocidu. Jejich eldorádem je americký kontinent; mezi těmi francouzskými se kupodivu najde i pár celebrit těšících se vcelku značné veřejné odezvě. Hlásání podobných teorií v zemi, kde z početné židovské komunity žijící zde před rokem 1938 přežilo válku pouhých několik desítek tisíc lidí, nikomu projít nemůže.

I když mezi nesčetnými osvětimskými oběťmi nebyl žádný z mých předků, za poslední tři roky jako by se má situace změnila. Práce na projektu mapujícím osudy spisovatele Karla Poláčka mě chtě nechtě dovedla ke studiu poměrů v terezínském ghettu i koncentračním táboře v Osvětimi, kde většina terezínských skončila. A po dokončení projektu cítím, že jsem trochu jiným člověkem, než jakým jsem byl dřív.

Dnes už neváhám říct, že mezi osvětimskými oběťmi své blízké mám. A do tábora, v němž jsem dosud nebyl, najisto pojedu uctít jejich památku.

Deník Metro, 5. 2. 2020