Starého pana Le Déana, který měl poštovní schránku vedle mé, porazilo auto. Pár měsíců strávil v nemocnici. Někdy tou dobou mi přestal chodit domů předplacený měsíčník Le Monde diplomatique; zavolal jsem tam a vymáhal nedodaná čísla. Přislíbili je zaslat znovu, nepřišlo mi ale nic.

Nedlouho po svém návratu z nemocnice u mě zazvonil pan Le Déan a podával mi tři výtisky mého měsíčníku (jedno číslo bylo dvakrát), jež našel ve své poštovní schránce. Doručovatel házel můj časopis do schránky souseda, který byl k mé smůle křestním jménem Maurice.

Později mi přišla sousedka říct, že je na tom pan Le Déan zle; nezašel bych mu do lékárny pro léky? „Proč ne?“ řekl jsem a vystoupil o patro výš. Krom značně sešlého zevnějšku pana Le Déana jsem si v jeho bytě povšiml chodby zavalené haraburdím a obýváku s úzkými uličkami mezi haldami krámů, pod nimiž nebyl vidět nábytek. Za čtyřicet let pobytu ve čtyřpokojovém bytě nevyhodil pan Le Déan nic z toho, co mu přišlo pod ruku.

Před týdnem pan Le Déan zemřel. Tři dny snášeli silní muži z jeho bytu černé pytle do obřího kontejneru stojícího před domem. Když kontejner odtahovali, byl naplněn až po okraj. Ještě ale není prý hotovo: zbývá vyklidit jeho sklep. Přemítám o kontejneru plném velkých černých pytlů, v nějž se proměnila jedna lidská existence, a rozhoduji se vyházet ze svého bytu vše nepotřebné… včetně archivu Le Monde diplomatique.

Deník Metro 23. 8. 2023