Martin Daneš

K největším překvapením květnových voleb do Evropského parlamentu patřilo vítězství Národní fronty ve Francii. Strana vedená Marine Le Penovou získala takřka 25 procent hlasů a s uctivým odstupem za ní zůstali oba tradiční rivalové na pravici a levici: UMP (Svaz pro lidové hnutí) s bezmála 21 procenty a Socialistická strana prezidenta Françoise Hollanda s necelými čtrnácti procenty. 

Francie se tím ocitla v šoku a v obou hlavních politických táborech vypuklo malé zemětřesení. Předseda UMP Jean-François Copé raději složil funkci, byť k jeho pádu přispěla i jedna korupční kauza. A nepopulární socialistický prezident François Hollande se v průzkumech propadá dále ke dnu, o němž se donedávna zdálo, že hlubší už být nemůže.

Jak se k pozici první francouzské strany probojovala síla, již mnozí označují za ultrapravicovou, zatímco její sympatizanti hovoří vždy a pouze o „vlastenecké alternativě“ k zavedeným stranám? 

„Nerovnost mezi rasami“

Národní frontu založil Jean-Marie Le Pen v roce 1972. Úspěch uskupení, po desetiletí považovaného za marginální, je bezesporu především jeho úspěchem. Charismatický řečník s talentem k provokaci vystudoval práva a pařížský Institut politických věd, líheň všech francouzských politiků, v půli padesátých let bojoval v Indočíně a na jejich konci pak v Alžírsku za udržení francouzského koloniálního impéria. Nepovedlo se…

Le Penova – užijeme-li eufemismu – prostořekost se projevuje nesčetnými výroky, za něž si vysloužil i slušnou řádku odsuzujících soudních verdiktů.

Už v roce 1955 zveřejnil kupříkladu francouzský magazín L’Express jeho větu: „Francii vládnou pederasti: Sartre, Camus, Mauriac.“ O 41 let později Le Pen řekl: „Věřím na nerovnost mezi rasami; dějiny dokazují, že nemají stejné schopnosti ani stejnou úroveň historického vývoje.“ 

Plynové komory coby detail

Vůbec největší poprask však vyvolal jeho výrok z roku 1987 o tom, že „plynové komory jsou detailem dějin druhé světové války“. Pařížský soud ho za něj odsoudil k pokutě 1 200 000 franků (200 tisíc eur). Le Pen jej od té doby „ze sportu“ při nejrůznějších příležitostech opakuje. V roce 2009 tak učinil i z tribuny Evropského parlamentu a za pískotu poslanců dodal: „To je přece jasné jak facka!“

Zdá se, že odsouzení za tenhle výrok Le Pen dodnes cítí jako křivdu. Zasadíme-li jej do příslušného kontextu, zjistíme nepříliš často zmiňovanou skutečnost, že v bezprostředně předcházející větě Le Pen řekl: „Nepopírám existenci plynových komor.“

Ve snaze postavit mu hráz vykreslovala média Le Pena coby surovce s násilnými sklony, byť i jeho protivníci, kteří jej dobře znají, ho popisují spíše jako brilantního intelektuála svérázných názorů. Negativní kampaň vůči Le Penovi nicméně selhala na celé čáře.

Prvním výrazným úspěchem Národní fronty byl vstup do francouzského parlamentu v roce 1986. Stalo se tak díky poměrnému systému prosazenému nedlouho předtím prezidentem Françoisem Mitterrandem. Vztah mezi prvním socialistickým prezidentem a Le Penem byl nejednoznačný. Zatímco politicky se napadali, osobně k sobě chovali vzájemný respekt. Dle mínění analytiků liška podšitá, jíž byl Mitterrand, Le Pena využil k rozdělení pravice a upevnění dominantní pozice socialistů na tehdejší politické scéně.

Le Penovou hvězdnou hodinou se stal postup do druhého kola prezidentských voleb v roce 2002. Třebaže v něm získal jen o necelé procento hlasů více než v kole prvním (17,79 oproti 16,86), a drtivě tak zvítězil Jacques Chirac, šlo o skutečný průlom. 

Marine Le Penová obrušuje hrany

Le Penovými leitmotivem byla údajná ztráta tradičních hodnot pod přílivem přistěhovalců, kteří odmítají přejmout francouzské hodnotové žebříčky a místo toho vnucují ty své. Cíle Národní fronty se zpočátku víceméně omezovaly na zpřísnění imigrační politiky a zrušení sociálních výhod pro přistěhovalce; straně přitom chyběl reálný ekonomický i propracovanější politický program.

To se změnilo s nástupem Le Penovy dcery Marine na stranický „trůn“ v roce 2011. Le Penová rozšířila programový rejstřík Národní fronty o ekonomická, vnitro- i mezinárodně politická témata a zasloužila se o to, že strana získala profil srovnatelný s běžnými politickými stranami. Pranýřuje Evropskou unii a žádá o vystoupení z eurozóny. Brojí též proti neoliberalismu, jenž podle ní ve světě napáchal značné škody. Na rozdíl od svého otce drží Le Penová jazyk na uzdě a neuchyluje se ke konfliktním či politicky nekorektním výrokům. Díky tomu se stává strana přijatelnou i pro průměrného voliče štítícího se excesů.

S Marine Le Penovou vstoupila Národní fronta do uhlazenější éry 21. století. Její prvenství v evropských volbách bylo určitě překvapením, leč ne zas tak velkým.

Xantypa, 1. 7. 2014