Svátek hudby zavedl ve Francii počátkem osmdesátých let Mitterrandův ministr kultury Jack Lang. Idea ve stylu „Zpívá (a hraje) celá rodina“ se ujala a za třicet let existence zapustila kořeny. Každý, kdo má nohy, vyráží večer 21. června do ulic, aby zhlédl improvizované hudební produkce spoluobčanů.

Někteří z obyvatel měst, co mají okna do ulice, vyráží ven možná i trochu ze zoufalství, neboť vědí, že by tu noc stejně moc brzo neusnuli. Účastníci akce zkraje převážně pojímané coby unplugged se s postupem let vybavují stále silnějšími aparaturami. Občas tak z jednoho místa můžete poslouchat naráz několik koncertů (respektive jeden ohlušující bengál).

Letos jsem Svátek hudby strávil ve Versailles. Hlavní tepny města (ano, Versailles je i město!) se podobaly živé řece, naštěstí policie předtím odklonila automobilovou dopravu. Náměstí vévodila dvě pódia s kapelami, z nichž jedna ve chvíli, kdy jsem procházel, ladila nástroje, druhá hrála, leč nebyl to zas takový rozdíl. O kus dál jsem narazil na mixážní pult, za nímž tři maníci vyluzovali opojné vlny techna. Na dalším rohu bubeníci bušili do poklic a lidé se zmítali do rytmu. V pěší zóně si muž zanedbaného zevnějšku pokoušel vybavit text jakéhosi reggae, opodál studentská kapela dělala bugr s dechy a žesti. Na nádvoří královských koníren chlápek za elektronickými varhany pěl místní hity ze šedesátých let; věkový průměr publika se pohyboval kolem stejné číslovky.

Cestou domů jsem u zámku narazil na tři jamující dámy doprovázené svižným big bandem. Při jejich poslechu jsem pookřál a usoudil, že i ve Francii má někdo hudební sluch.

Zkrácená verze vyšla v deníku Metro, 9. 7. 2014