Martin Daneš

„Prázdniny se pomalu chýlí ke konci.“ Jako kluk jsem tuhletu větu nesnášel. Rok co rok se mi jí novináři pokoušeli otrávit část prázdnin. Zhruba od půlky srpna ji do omrzení opakovali moderátoři ranního vysílání rozhlasu; v televizních zprávách mě zas krmili poutavými reportážemi o tom, jak se ředitelé chystají na zahájení výuky.

Coby citlivý chlapec bydlící přímo naproti škole jsem se v době mezi návratem z prázdnin a začátkem školního roku raději vyhýbal oknu. Poslech rádia skýtal bohužel podobná úskalí jako pohled z okna. Myslel jsem si tenkrát, že ty novinářské bestie tolik melou o návratu školního roku jen proto, aby naštvali nás, děti. Tuto ranou paranoiu lze zčásti omluvit mou tehdejší neznalostí fenoménu „okurkové sezóny“.

Za okurkové sezóny hlídkují v předních úřadech jen vrátní a subalterní úředníci; redaktory nikdo neláká na tiskovky s chlebíčky; centrum Prahy ovládly zdivočelé smečky turistů. Našinci se opalují u moře, lezou po horách, zvelebují chaty a chalupy nebo tráví čas na zahradě či balkóně, tváří natočenou ke slunci (pokud zrovna neprší). I lidé z podsvětí si tou dobou užívají plodů své práce na jachtách u dalekých ostrovů. Byť se nic neděje, nemohou to žurnalisté jen tak odpískat, pročež píší o sběru okurek. Kolem 15. srpna s úlevou vzhlédnou ke kalendáři a praví: „Za chvíli začíná škola; jde se zavolat nějakému řediteli!“ 1. září bude už v sobotu, tudíž mě nemůže nikdo nařknout z provokace. Anebo přece? Pravda: já dávno žádné prázdniny nemám.

Publikováno v deníku Metro, 29. 8. 2012