Martin Daneš 

O tom, že se tzv. arabské jaro, jež vypuklo zkraje roku 2011 lidovými revoltami proti několika severoafrickým diktátorům, dosud nevyčerpalo, svědčí nynější dění v Sýrii. Tamní rodinný klan Asadů zaštítěný socialistickou ideologií strany Baas ovládal zemi přes čtyřicet let. S povstáním, které vypuklo loni ve městě Dar’á a rychle se rozšířilo po celé zemi, se prezident Bašár al-Asad rozhodl vypořádat jemu vlastním způsobem: tvrdou vojenskou silou. Využití armády k boji proti domácímu obyvatelstvu vedlo k jejímu rozštěpení podle toho, kdo dává přednost slepé poslušnosti a kdo svému svědomí. V současnosti spolu oba takto vzniklé vojenské bloky bojují. 

Režim povstání v krvi neutopil

Situace v Sýrii dokazuje, že se sázka na brutální represi vůči protestujícím davům nemusí diktátorovi vždy vyplatit. Řadoví vojáci i důstojníci odmítající střílet do civilistů se jali masově vypovídat poslušnost damašskému režimu. Informace o dezercích provázené patřičnými prohlášeními se šířily pomocí internetu, mimo jiné přes server youtube, a povzbuzovaly další vojáky k následování svých kolegů.

Vzbouřenecká Svobodná syrská armáda dnes díky svému jednotnému velení představuje rozhodující složku odporu vůči slábnoucímu Asadovu režimu. Od července 2011, kdy přeběhl z řad regulérní armády, stojí v jejím čele bývalý plukovník syrského letectva Rijád Musa al-Asád (nezaměňovat s prezidentem Bašárem al-Asadem). Jeho odhodlání bojovat do vítězného konce nic nezastaví rovněž proto, že mu mezitím dal jeho „takřka-jmenovec“ vyvraždit celou rodinu.

Podobně jako v případě Libyjce Kaddáfího i prezidenta Asada začali po zabřednutí konfliktu v čase houfně opouštět jeho včerejší opory. Letos v červenci například ze země tajně uprchl brigádní generál Manaf Tlas, bývalá prezidentova pravá ruka, s odvoláním na nesouhlas s proléváním krve Syřanů.

Boje mezi vládními a povstaleckými jednotkami probíhaly tou dobou prakticky po celé zemi. Poté, co vzbouřenci ovládli největší město Aleppo nacházející se na severozápadě země a jeho okolí, zahájila vládní armáda protiofenzívu. Severovýchod se pak ze dne na den ocitl v rukou místních Kurdů, když jej vyklidily armádní jednotky převelené hlavně k Aleppu.

Významný psychologický obrat ve vzájemném poměru sil mezi vládou a povstalci nastal 18. července, kdy v pumovém atentátu na sídlo Národní bezpečnosti v Damašku zahynulo pět předních představitelů režimu včetně ministra obrany a jeho náměstka, takto prezidentova zetě. Diktátorův osud se zdá zpečetěn, otázkou zůstává jen to, jak dlouho vydrží Asad prodlužovat vlastní agónii za cenu dalších obětí počítaných už na desítky tisíc. 

Asadovi zahraniční spojenci se od něho zvolna odtahují

Nástupem otce současného prezidenta Hafíze al-Asada ve vojenském puči z roku 1970 se muslimskými sunnity většinově obývaná Sýrie dostala pod dominanci menšinových Alevitů. Po vypuknutí nepokojů v loňském roce vyvřely na povrch politické, náboženské i národnostní rozmíšky doutnající pod pokličkou diktatury. Nejpatrnější jsou na půdě Syrské národní rady, střechové organizace opozice. Na jednom z jejích zasedání došlo dokonce na pěsti…

Třenice v řadách opozice jsou jedním z posledních stébel, jichž se chytá syrský režim propadající se do stále hlubší izolace, uvnitř i navenek. Na mezinárodní scéně se opoziční syrská reprezentace těší diskrétní podpoře rostoucího počtu zemí. Dvě nejvěrnější zahraniční opory Asadova režimu – Rusko a Čína – ovšem v Radě bezpečnosti OSN úspěšně vetují všechny rezoluce vyzývající syrskou vládu ke složení zbraní. Blokovaly i návrhy na razantnější zásah mezinárodního společenství proti syrskému režimu. Aniž by to přiznal, Západu to alibisticky přišlo vhod; po kontroverzním bombardování Kaddáfího vojsk v Libyi nemají Evropa a Spojené státy velkou chuť zopakovat si podobný scénář v další zemi, a syrskou opozici tak podporují především morálně.

Prvkem oslabujícím pevnost Asadových zahraničních spojenců jsou masakry civilistů páchané syrskou armádou, jíž hoří půda pod nohama. K jednomu z největších došlo v červenci ve vesnici Treimsa; vyžádal si na 150 obětí z řad místních obyvatel.

I Rusko s Čínou se nenápadně přizpůsobují vývoji situace na syrské frontě a otevírají zvolna vrátka zástupcům tamní opozice. Činí tak v obavě, aby si po očekávaném diktátorově pádu zcela neuzavřely cestu k významné regionální mocnosti Středního východu, jíž byla Sýrie za Asadů a zůstane i po nich.

 

Publikováno v měsíčníku Xantypa, 1. 9. 2012