Martin Daneš

Havaj je v češtině synonymem rajské pohody. Na Havaji se rodí prezidenti a Američané si tam jezdí válet šunky. Pláž Waikiki v metropoli Honolulu připomíná prý pražský Václavák v dobách, kdy ještě nebyl centrem vykřičené čtvrti. Shodou okolností jsem nedávno Havaj též navštívil; z hlediska vyššího principu mravního šlo určitě o nějaký omyl…

Kajícně doznávám: na největším havajském stejnojmenném ostrově jsem se povaloval na pláži s otylými Američany, spolu s nimi se cpal směsí crackerového pečiva z hlubokých plastových nádob a srkal kolu. Plaval jsem v průzračném Pacifiku a pod hladinou viděl barevné rybky kličkovat mezi korály. Z břehu jsem večer zíral na potápěče skotačící v hejnu rejnoků podobných velkým černým ptákům.

Podnikl jsem i celonoční pěší pochod k sopce Kilauea, jež od roku 1983 nepřetržitě chrlí lávu a pohřbila už dvě města. Když jsem uprostřed pouště lávového kamení, spoře prosvěcované baterkou na mém čele, ucítil horkou půdu pod nohama, když se ta půda pode mnou rozhoupala a já musel překračovat hluboké, žárem sálajícím pukliny, přestalo mi být do smíchu. Poté, co pouhých pár desítek metrů ode mě vyvřelo magma a proměnilo se v línou řeku syčící a žhoucí jako sama brána pekla, blesklo mi mimoděk hlavou, proč ještě nemám sepsanou závěť; hodnotnějších materiálních statků nemaje, mohl jsem uvažovat aspoň o odkazu práv na své spisy.

Pobyt na Havaji jsem nakonec odnesl jen sluncem spálenými zády. Drazí dědicové, budete to muset ještě nějaký ten pátek vydržet!

Publikováno v deníku Metro, 1. 8. 2012