Od dětství trpím klaustrofobií. S rodiči jsem bydlel v předměstském věžáku a výtah, jímž jsem denně vyjížděl do 10. patra, míval často poruchu. Kolikrát jsem takhle uvízl v kabině, kam se s obtížemi vměstnali tři lidé, a čekal na vysvobození, někdy i celou hodinu? Tehdy jsem si lano, na němž kabina visí, představoval jako ohlodaný lýkový provaz, jenž se každou chvíli utrhne. Když se výtah zastavil mezi 2. a 3. patrem, říkal jsem si, že ten pád snad ještě přežiju; po znehybnění kabiny v 8. patře se mi vinou mé chorobné obrazotvornosti před očima jasně odvíjel film, v němž se mi nárazem stehenní kosti vrážejí do krku, načež pan Šmídl z kabiny vyloví mrtvého trpaslíka.

Coby redaktor nejmenovaného pražského deníku jsem krátce před půlnocí uvízl v nákladním výtahu s patnácti ožralými kolegy; tato vzpomínka patří k těm nejděsivějším v mém životě. Nedlouho poté, co jsem v narvané soupravě pařížského metra uvízl v tunelu, jsem se radši přestěhoval do Rennes.

Ač plavec, trpím strachem z hloubek, v blízkosti dna mě totiž jímá nejprudší touha nadechnout se. Rád bych se trochu potrénoval v potápění, bohužel maximální hloubka v bazénu, kam teď chodím plavat, je metr třicet.

Jako dítě jsem miloval Vánoce, postupem času jsem však propadl natalofobii. Dávat dárky mi nevadí; horší je, když nějaký sám dostanu. Obvykle jde o strašnou blbost a já jsem mizerný herec a neumím předstírat nadšení.

Deník Metro 29. 11. 2023