„Dobrý den,” pozdravil ve dveřích mladý blonďák v tmavém kvádru s černou aktovkou v ruce a způsobně pokynul hlavou. „Máte chvilku čas?”

„Dobrý den,” přidal se druhý mladík s aktovkou, o něco vyš­ší, černovlasý a s jiskrou v tmavém oku, „nechceme vás dlou­ho zdržovat, ale rádi bychom si s vámi popovídali o některých důležitých věcech vašeho života.”

Jsme z Církve Ježíše Krista svatých posledních dní,” usmál se blonďák.

Mladíci hovořili bezchybnou češtinou, třebaže se zřetelným cizokrajným přízvukem. Ten přízvuk prozrazující jejich blízkost bájnému Hollywoodu jim dodával na roztomilosti. Oba měli navlas stejné, dobře střižené tmavě šedé obleky, modré krava­ty a pod nimi sněhobílé košile. Na sakách měli připíchnuty visačky se jmény; na blonďákově stálo John, na jmenovce čer­novlasého kolegy Ronny.

Květa byla příjemně překvapena. Tak přece zazvonili i u jejích dveří. Slýchala o nich – o mormonech – od kamará­dek a už jí i se stalo, že potkala na ulici podobnou přitažlivě působící dvojici chlapíků lehce přes dvacet. O těch, kteří stá­li nyní proti ní a nesměle se dožadovali vstupu, se dalo bez nad­sázky říct, že jsou velmi pohlední, a navíc jiní než muži, na kte­ré byla zvyklá. Byli zkrátka takoví američtí.

„Pojďte dál,” řekla, ustoupila o krok a pokynula jim rukou. Mladíci vstoupili do předsíně a začali si sundávat své černé naleštěné polobotky.

Pomyslela si, že tohle se v Americe nedělá, tam se přece lidé doma nezouvají (kdyby ano, byla by si toho všimla v některém z amerických filmů, na něž ráda koukala), a tak museli být oba pečlivě proškoleni nejen v jazyce, ale i v respektu k místním zvyklostem.

Mladíci se husím pochodem sunuli po linoleu ke dveřím obýváku, kam je nasměrovala. Mimoděk jim shlédla k nohám a jejich totožným černým, pečlivě vypraným ponožkám (žádný zápach z nich nešel, to by byla Květa zaznamenala, měla totiž mimořádně citlivý čich), naopak oba voněli čímsi na způsob levandule a přímo svítili vymydlenou a nažehlenou čistotou.

Vyzvala je, aby se posadili na pohovku, a pro sebe si zvolila křeslo naproti nim. Zeptala se, co si dají k pití.

Ronny se omluvil, že nic pít nemusí, ale kdyby na tom trvala, tak si dají sklenici vody.

„A mohu vám nalít džus?” prohlédla Květa jejich skromné gesto.

John jemně přikývl a znovu se usmál. Přes svou adetickou postavu a široká ramena vyhlížel jako nevinný zlatovlasý chla­peček. V duchu jej přezdila na sluníčko.

„Pomerančový, nebo jablečný?” dala jim Květa na výběr.

Ronny požádal o jablečný, sluníčko John o pomerančový.

„Ale pro pití tady opravdu nejsme,” ujistil Květu ještě jed­nou Ronny. „Chtěli jsme se s vámi bavit o honbě za materiálními požitky, tak příznačné pro dnešní dobu.”

„My si myslíme,” dodal sluníčko John, „že pouhé předmě­ty nemohou citlivého člověka uspokojit, že potřebuje k životu i něco, co by ho povzneslo.”

„V tom s vámi souhlasím,” přisvědčila Květa a zvedla se z křesla, „jdu pro ten džus.”

Letěla do kuchyně, vytáhla z lednice krabice s džusy, rozli­la je do sklenic a potom odběhla do koupelny, kde si před zrcadlem upravila účes a v rychlosti udělala make-up.

Za chvíli se vracela do obýváku s podnosem a třemi skle­ničkami s džusy: jablečným pro Ronnieho a pomerančovým pro sebe a Johna. Podala mužům sklenice s nápoji a usedla zpět do křesla. S potěšením sledovala, jak Ronnie a John sedí vedle sebe na lenošce, s pevnýma svalnatýma nohama rýsují­címa se pod tesilem a zabořenýma v hustém koberci jako čtve­ro řeckých sloupů.

Mladíci poděkovali za nápoje a mírně ožili. „Víte, trápí nás, že je ve světě tolik zla,” spustil Ronnie, „lidé jsou nešťastní, osa­mělí a páchají sebevraždy. Proč myslíte, že to je? My myslíme, že jediným účinným lékem je láska.”

Nadšeně přikývla.

„Lidé by se k sobě měli chovat lépe a měli by rozdávat úsměvy. Třeba jako vy,” doplnil sluníčko John a zazubil se na ni širokým americkým úsměvem, při němž odhalil svůj běloskvoucí chrup.

Květa si nemohla pomoci a jejím tělem projel krátký záchvěv vzrušení. Ano, láska, ano, úsměv, ano, sluníčko John, ano, černooký Ronnie. Nenápadně si rozepjala poslední knoflíček živůtku, čímž poodhalila hlubokou rýhu mezi dvěma pěk­nými prsy. Ještě že chodím doma vkusně oblečená, pomyslila si při představě svých přiléhavých šatů s pestrým květinovým vzorem.

Ronnie sebral ze země aktovku, vytáhl z ní jakousi brožuru a položil ji na konferenční stolek. Natočil publikaci směrem ke Květě a jal sejí vykládat o jakémsi Johnym XY (příjmení nerozuměla), zakladateli Církve Ježíše Krista svatých posled­ních dní. Moc jej nevnímala, zato očima přímo visela na jeho rtech, pohybujících se lehce a smyslně. Když z těch úst zaslech­la exotický název „Salt Lake City”, přerušila Ronnieho a ze­ptala se, zda to město zná.

Já jsem původně z Denveru,” odvětil Ronnie, „ale John je přímo odtamtud.”

Jaké to tam je?” otázala se zasněně. „Život tam musí být úplně něco jiného než tady, ne?”

„V něčem je to jiné a v něčem zase úplně stejné,” pravil John. Jiné je to třeba v tom, že u nás je o něco víc teplo než tady u vás.”

„Ano,” vydechla Květa a cítila, jak ji zalévá horkost. Měla vel­kou chuť rozepnout si i druhý knoflíček, ale tak by odhalila svá ňadra do té míry, že by to mohlo působit vyzývavě.

„Ano,” opakovala. „U nás je někdy opravdu chladno. A taky někteří lidé jsou chladní.” Vzpomněla si na svého muže, který právě pobýval na služební cestě, už třetí ve dvou měsících. Už si zvykla na to, že ji v posledních letech zanedbává, ale nyní zís­kala podezření, jakési neblahé tušení, že si našel milenku. Nemohl by jí tedy vůbec mít za zlé, kdyby si našla milence. A proč ne hned dva? John ani Ronnie rozhodně nebyli k zaho­zení, a navíc se vzájemně skvěle doplňovali, asi jako světlo a stín.

„Máte video, paní?” vytrhl ji Ronnie z jejích úvah.

Květu tahle otázka mírně zaskočila. „A… ano,” vykoktala ze sebe.

„Kdyby vám to nevadilo, pustili bychom vám jednu krátkou kazetu. Dozvíte se v ní i něco o našem městě.”

„Ano, ráda,” zvedla se pohotově z křesla a z Ronnieho ruky se zápěstím porostlým černými chlupy vzala videokazetu. Oto­čila se na okamžik k mladíkům zády, aby zasunula kazetu do přehrávače.

Když se k nim znovu obrátila, neubránila se úsměvu. Spat­řila Ronnieho i Johnovy zraky upřeně hledící do tmy televizní obrazovky. Vrátila se na místo a protože její křeslo bylo situo­vané na opačnou stranu, přisedla si s omluvou na pohovku k Johnovi. John si poposedl, aby měla pro sebe víc místa, ale i tak seděli všichni tři poměrně těsně vedle sebe, neboť pohov­ka byla úzká.

Květa uchopila ovladač a uvedla přístroj do chodu. V duchu si představovala, co asi na té kazetě bude. Povolila trochu sevře­ní nohou, jehož křečovitost ji zaskočila. Kalhotky ji počaly svrbět v rozkroku, když vdechovala Johnovu vůni. Bůh ví, zda je to parfém, anebo zda takhle její sluníčko voní přirozeně; ani by se tomu nedivila.

Je to takové iniciační video,” natočil k ní hlavu John, při­čemž se jejich obličeje ocitly tak blízko u sebe, že by se stačilo předklonit o pár centimetrů a dotkli by se svými nosy. Anebo několik dalších centimetrů a dotkli by se rty.

Iniciační video, blesklo Květě hlavou a v duchu se jí začaly odvíjet sekvence tvrdého porna. Byla na něm hezká, udržova­ná žena středního věku a dva mladíci, jeden modrooký blonďáček a druhý černovlasý a černooký. Ten černovlasý z ní str­hl kalhotky a svými smyslnými ústy a lačným jazykem se jí zavrtal do rozkroku. Žena naříkala a sténala rozkoší a když byla v nejlepším, stáhl si ten muž spodky a pomalu do ní zasunul svůj velký, tvrdý úd. Žena zmítaná mohutnými přírazy tmavé­ho dábla si ke svým ústům přitáhla andělskou tvář blonďáčka a jejich rty se spojily v hlubokém, vášnivém polibku.

„Tohle je obřadní síň v sídle naší církve v Salt Lake City,” zaslechla z dáli Ronnieho hlas.

Zamžourala a na obrazovce uviděla dřevěné lavice nějakého kostela.

John se lehce zavrtěl na pohovce a přitom se dotkl svým tesilovým kolenem jejího nahého.

„Promiňte,” řekl a rozpačitě se usmál.

„Nevadí,” hlesla. „Ten váš film je zajímavý. Velmi zajímavý.”

Jestli se vám líbí, tak vám tu kazetu můžeme nechat, stejně jako tyhle knížky,” nabídl Květě Ronnie. „Knížky jsou vaše a pro kazetu bychom se někdy stavili, pokud byste sou­hlasila.” Ronnie pohlédl na Johna. „A my už pomalu půjdeme.”

Ronnie vstal a John, následuje svého kolegu, věnoval Květě další sluníčkovský úsměv. „Rádi vás brzy uvidíme,” pravil. „My si vážíme takových lidí, jako jste vy, kteří jsou otevření a dokážou naslouchat druhým.”

„Taky vás ráda uvidím,” svěřila Květa zádům obou mužů, kteří si v předsíni nazouvali své hnědé lakýrky. Dávala si záležet na tom, aby její hlas zněl pokud možno procítěně. Oba mla­díci se k ní na domovní chodbě naposledy obrátili a ukázali jí své zářící tváře.

Jakmile zmizeli ve výtahu, přepadl Květu v jejím prázdném bytě smutek. Takoví krásní mladí chlapi, jenže natolik oddaní své víře, že si ani nepřipustí nějaké potřeby těla. Květa věděla, že je stále atraktivní ženou, po níž se muži na ulici otáčejí. Ti­hle mladíci ale byli jiní než muži z ulice. Byli hluboce duchov­ně založení, cele oddaní své víře. Náhle si pomyslila, že tak jako oni mají svou misi, i ona má tu svou. Může se je příště poku­sit přesvědčit, že krásu ducha lze s tou tělesnou vcelku dobře skloubit. Pak ji napadlo, že se jich zapomněla zeptat, kdy se u ní staví pro svou videokazetu.

Poodhrnula záclonu a skrz okenní tabulku shlédla na ulici. Spatřila dva mladé muže v dobře střižených a navlas stejných šedých oblecích, jak míří svižným krokem po chodníku směrem k tramvajové zastávce.

Ronny pohlédl na hodinky. „Za deset minut tři,” řekl, ješ­tě tak dvě tři návštěvy a vracíme se na základnu.”

„Už se nemůžu dočkat,” procedil John mezi zuby, „až ve­čer uvidím tvoje péro. Hezky tě pokouřím a pak ze mě uděláš děvku. Stejně hnusnou jako ta, u který jsme byli teď.”