Bavme se o ovcích. Těžko mezi nimi hledat nějakou, která by společensky uspěla. Pokud vím, nemají svého Marka Ebena, Bolka Polívku – zapomeňme na Vladimíra Menšíka! –, není žádný Bruno, Borat, ani McDonald.

Přeneseme-li se od lehkých múz k autentické moudrosti, slyšel už kdy někdo mluvit o Ovci Ježíši, Sokratovi, Platónovi, Aristotelovi, Tomáši Akvinském, Kantovi, Hegelovi či Leninovi? Nemýlím-li se, tak ne. Pochybuji o existenci Balzaka. Osobně samosebou nemám žádné vazby k výše jmenovaným osobnostem, Balzaka nevyjímaje, avšak ovce, která – zhruba patnáct metrů přede mnou, uprostřed úzké cesty – stojí čelem ke mně, hledíc na mě upřeně, o tom neví nic. A může se stát, že mi má za zlé jednoznačnou morální převahu mé rasy nad tou její.

V pozadí vidím vesnici. Její první domy se rýsují na dvě stě metrů od mého nynějšího stanoviště a od shluku červených střech s vystupující kostelní bání, na jejímž vrcholku se na slunci třpytí zlatá makovice, mě dělí čtyři sta, maximálně pět set metrů. Leč je tady ta ovce držící stráž a bránící mému dalšímu postupu po cestě vklíněné mezi dvěma ohra- dami. Pravda, ohrady, jimiž jsou obehnány louky táhnoucí se k horizontu, sestávají z jednoduchého drátu nataženého po obou stranách na dřevěných sloupcích lemujících cestu, před chvílí jsem však zaznamenal tabulku upozorňující na elektrický proud v něm a já se tu nenechám poranit kvůli nějaké hloupé ovci. Bohužel dráty se nacházejí v takové výšce, ani ne moc vysoko, ani ne moc nízko, že v případě, že bych se sehnul, abych se pod ním protáhl, hrozil by mi dotek vodiče zády, a v případě, že bych jej chtěl překročit, takřka najisto bych se popálil v rozkroku. Bude tedy lepší nezkoušet obejít zvíře přes pastviny.

Aniž by se pohnula o milimetr, zaujímá ovce stále konfrontační postoj, coby varování vystavujíc na odiv dva rohovité výrůstky (co kdyby to byl beran, nevyznám se vůbec v tom plemeni!), zatímco správně by měla být uzavřená za jedním z elektrických ohradníků v prostoru vymezeném dobytku; po mé pravici, na vrcholku malé vyvýšeniny, ostatně zahlédnu skupinku krav, napůl ležících, napůl stojících. Jenže ovci samotářku, odloučenou od sobě rovných tvorů vzdáleností i drátem, na jehož nesprávné straně se nachází, její situace zdá se nedojímá. Na dojatou ovci ani trochu nevypadá, znehybnělá proti mně, který se od chvíle, co jsem se zastavil před tou překážkou, rovněž nehýbám; upřeně si mě měří, bez jediného záchvěvu či mrknutí oka, až by člověk řekl, že jde o vycpanou ovci, strašáka postaveného sem za účelem zahnání příchozích. Leč proč by sem někdo stavěl falešnou ovci? Ta myšlenka mi přijde groteskní. A pak, na atrapu je navlečená v nadmíru autentickém – vlněném – kožichu plném hustých šedých chomáčů s konci zčernalými prachem a zaschlým blátem. Zmíněné pozemské detaily představují poslední důkaz horké krve kolující v žilách té sošné ovce.

S ohledem na to, že se nalézám na prašné cestě spojující les s vesnicí, by bylo nesmyslné očekávat průjezd automobilu, který by mi uvolnil cestu. Ani pěšího, protože nikde kolem není byť jen příslib člověka, nic než dobytek a vesnice v pozadí coby nehybná kulisa neposkytující sebemenší náznak života.

Mohl bych se případně trochu vrátit a pokusit se obejít jednu z ohrad, leč dvě velké zelené plochy se zdají odsud nekonečné; nelze vyloučit, že je tahle cesta jedinou přístupovou trasou z lesa do vesnice. Musel bych si napřed zvolit jednu stranu a posléze se vydat na svízelný pochod podél drátu v nejistotě, že uvíznu ve slepé uličce.

Konečně mi – do Prčic – může celá tahle vesnice být ukradená! V lese, odkud jsem před chvílí vyšel, bylo o poznání lépe, čerstvý vzduch krásně voněl, pohádka ve srovnání s úmorným vedrem zde, pod širým nebem.

S veselým popěvkem na rtech se točím zády k ubohému zvířeti a vyrážím zpět vstříc svému úkrytu.