Překládám Karla Poláčka do francouzštiny. Už třetí román po Mužích v ofsajdu a Bylo nás pět. Překládat Poláčka je radost. Zpočátku to jde ztěžka, jako všecko, jen co se vám ale podaří vplout do jeho světa a zavřít za sebou dveře, už se vezete a čas i prostor přestanou existovat. Je to trochu jako na swingovém koncertě. Kapela hraje svižně, melodicky a vy si podupujete nohou do rytmu. Vstát a začít tančit se nedoporučuje, už kvůli otevřené knize ležící na stole a notebooku, do něhož ťukáte text v cizím jazyce.

Překládat Poláčka má však i nevýhody. Potvrdil jsem si to na straně 19 Hlavního přelíčení, kde se v popisu četnické stanice píše: Z okenní římsy visí aparát... Prosím vás, jaký? To je ta chvíle, kdy saháte po mobilu a telefonujete autorovi nebo, nemáte-li jeho číslo, píšete e-mail s prosbou, aby vám nejasnou pasáž vysvětlil. Jenže já nemám Karlovo číslo ani jeho mailovou adresu. Uspořádat spiritistickou seanci s cílem položit dotaz mrtvému autorovi se též nechystám; určitě vás napadne nejmíň deset důvodů, proč by to nebylo moudré.

Co teď? Větu v překladu vynechat nelze ani napsat poznámku: nesrozumitelná pasáž. Nejjednodušším řešením je přeložit větu doslovně, ať se s tím Francouz nějak popere. Už se těším, až se mě na prezentaci knihy někdo zeptá: „Pane překladateli, co je to za aparát, co visí z té okenní římsy?“

A propos, netušíte náhodou, jaké aparáty trčívaly z okenních říms prvorepublikových četnických stanic?

Deník Metro 10. 8. 2022