Turistický věhlas Bretaně spočívá v jejím pobřeží. Severním, jež omývá Lamanšský průliv, i tím jižním, bičovaným vlnami Atlantského oceánu. Mimo mořské pobřeží a přilehlé zóny tu zdá se není nic. Jako by byla Bretaň prázdná lastura, která hučí, když ji přiložíte k uchu. Ostatně na tomto přirovnání něco je.

Bretaňskému vnitrozemí přezdívají místní le désert (poušť) a až na písečné duny, které zde nenajdete, poušť trochu připomíná. Místní metropole Rennes je výjimka potvrzující pravidlo; v dalších vnitrozemských městech (Loudéac, Ploërmel, Pontivy, Rostrenen, Carhaix-Plouguer) dávají lišky dobrou noc. Posledně jmenované, Carhaix-Plouguer, místními přezdívané prostě Carhaix, nejlépe symbolizuje pokračující úpadek bretaňské „pouště“. Až do půli 60. let 20. století se tu křížilo pět železničních tratí; dodneška z nich zbyl jediný pahýl spojující město s blízkou tratí TGV. Při procházce centrem Carhaix se cítíte, jako byste se ocitli ve městě duchů: polovina domů působí neobývaně a mnoho obchodů má stažené rolety.

Abyste ze sebe smyli depresi, jež tu na vás padá, vyrazíte do přírody a kocháte se pohledem na louky s pasoucími se kravami, prokládané hájky a ospalými vesničkami, které se krčí pod jehlanovitými věžemi kamenných kostelů. Nebo se vydrápete do místních velehor, jejichž nejvyšší hora Roc’h Ruz dosahuje závratných 385 metrů.

Vidím, že už máte mých extravagancí dost, a tak se běžte vykoupat v moři dřív, než skončí léto.

Deník Metro 24. 8. 2022