V sobotu kolem sedmé ranní, kdy ještě na silnicích není velký provoz, nasedám na kolo a vyrážím do patnáct kilometrů vzdálené vesnice Saint-Erblon pro bagetu. Ptáte se, proč pro ni jezdím tak daleko? Že bych ve Francii – pekárenském ráji – neměl žádnou blíže k domovu? Jistěže měl, leč při nedávném výletě jsem v téhle vesnici objevil hned dvě: v první pečou úžasnou žitnou bagetu a ve druhé neméně dobrou bagetu z pohanky přezdívané Bretonci černá pšenice.

Za čtrnáct let, co zde žiju, se toho ve Francii hodně změnilo, převážně k horšímu. Jednou z oblastí, kde se projevuje všeobecný úpadek, je pekařství. Předně se původní bageta dlouhá jako Lovosice před pár lety v relativně krátkém čase zkrátila všude o dobrou čtvrtinu. Na ceně se to nijak neodrazilo, tedy alespoň ne směrem dolů.

Což by ale nebylo to nejhorší. Ještě před deseti lety byly všecky francouzské bagety dobré včetně těch nejlevnějších. Ostatně valná většina zákazníků si tenkrát kupovala právě tu označovanou jako ordinaire (obyčejná); následně přešla k dražším bagetám, jednoduše proto, že ta obyčejná nestojí dnes za nic. Chuťově mi trochu připomíná bagety, jaké jsem jedl v roce 1990 v Rumunsku při návštěvě otce podílejícího se tam na výstavbě elektrárny.

Ceny surovin se neustále zvyšují, a aby přežili bez výrazného zdražení, hledají francouzští pekaři úspory, kde se dá. Obyčejné bagety tak pečou z té nejlacinější pšenice, již utrhnou od rypáků nespokojeným vepřům.

Deník Metro 27. 7. 2022