V době, kdy se v mé zemi obsazené sovětskými tanky ujal vlády Gustáv Husák, jsem strkal autíčka po koberci svého pokojíčku a tiše přitom mručel Vrum vrum! Když jsem pak v půli 70. let zaznamenal, že na stěně naší školní učebny portrét generála Svobody vystřídal Husákův, ocitl jsem se rázem v jakémsi bezčasí. Jeden den byl jako druhý, střídala se jen roční období, na titulní straně Rudého práva se každé ráno černaly stejné pěticípé hvězdy, srpy a kladiva a rodiče si v kuchyni tlumeným hlasem povídali o komunistech.

Jednou se starší bratr z vycházky s dědečkem vrátil domů sám a vzrušeně vykládal, že se děda zničehonic natáhl na chodník a zůstal tam ležet. „Třetí infarkt ho skolil,“ pravila babička a i když se svým mužem za posledních deset let nepromluvila ani slovo, tvářila se sklesle. Truchlili všichni, jen já se v duchu tetelil: „Konečně se něco děje!“ Ano, tak zoufale mi chyběly události, že mě potěšila i smrt vlastního dědečka; já malý usmrkanec jsem ji tenkrát vnímal jako senzaci, která do mé šedé každodennosti přinesla špetku vzruchu.

Až o mnoho let později jsem přišel k objevu, že k dobrému pocitu člověk nepotřebuje, aby se kolem něho ustavičně něco dělo. Zejména dnes, kdy se události valí jako lavina, která nás hrozí všecky zasypat, si někdy s nostalgií připomenu čas, kdy jsem se nepředstavitelně nudil. Po Husákovi se mi ani trochu nestýská, přesto – co bych za to teď dal, kdyby se tak rok dva nedělo vůbec nic.

Deník Metro 13. 7. 2022