Můj nejvěrnější druh v časech mého dětství se jmenoval Zánět Průdušek. Navštěvoval mě zhruba jednou za tři měsíce v doprovodu horečky a suchého kašle. Jeho příchod hlásily zvuky deroucí se z mé hrudi: při každém nádechu v ní zachrčelo a při výdechu zahvízdalo jako z píšťaly parní lokomotivy. Následovaly návštěva dětského lékaře a několikatýdenní osvobození od školní výuky.

První týden nemoci jsem si pravda moc neužil. V hlavě mi dunělo a ze samého přetahování se o vlastní tělo s horečkou jsem byl jako věchýtek. Noci i dny jsem prospal a v mezičase do sebe lil čaje a polykal sirup ze lžičky. Už po týdnu ale horkost polevila a přede mnou se rozestřel bezbřehý prostor svobody… Z postele jsem vstával, až když jsem se v bytě ocitl sám: raketa Apollo s jednočlennou posádkou vyrážela na cestu vesmírem.

Raketu řídil automatický pilot, a kapitán se tak mohl oddávat nejrůznějším kratochvílím. Kreslil jsem si, psal, četl knížky z mé knihovny či listoval těmi z knihoven rodičů. Učebnici jsem neotevřel, má první zásada totiž zněla: Když marod, tak marod!

Svou izolací jsem plul jako akváriem s nádhernými živočichy a spolužáky nepostrádal. Neměl jsem čas se nudit a s návratem prvního člena domácnosti si vždycky povzdechl: „Čím to je, že ten den tak rychle uteče?“

Doba, již jsem tenkrát strávil doma, mě intimně sblížila se samotou. Věřte: být sám není vůbec k zahození. Nezbytnou podmínkou ovšem je, abyste se sebou měli hezký vztah.

Deník Metro, 11. 11. 2020

Pro delší variantu textu klikněte sem.