Můj nejvěrnější druh v časech mého dětství se jmenoval Zánět Průdušek. Navštěvoval mě pravidelně (zhruba jednou za dva a půl měsíce) v doprovodu horečky a suchého kašle. Jeho příchod vždy signalizovaly zvláštní zvuky deroucí se z mé hrudi: při každém nádechu v ní zachrčelo a při každém výdechu zahvízdalo jako z píšťaly parní lokomotivy. Následovaly: návštěva dětského lékaře; dotek chladivého zvonce na obnažené hrudi a dýchání zhluboka, spojené s chrčením při nádechu a hvizdem při výdechu; několikatýdenní osvobození od školní výuky.

Tenhle donekonečna se opakující scénář se pro mě brzy změnil v běžnou rutinu. Ze všeho nejsnáze jsem uvykl tomu, že na rozdíl od spolužáků připoutaných větší část roku ke školním lavicím já ten svůj – po započítání prázdnin – dělím přibližně napůl mezi školní výuku a osobní volno.

Sladký domove! První týden nemoci jsem si pravda moc neužil. V hlavě mi dunělo a ze samého přetahování se o vlastní tělo s horečkou jsem byl jako věchýtek. Noci i dny jsem prospal a v mezičase do sebe lil čaje a polykal sirup ze lžičky. Už po týdnu ale horkost polevila a přede mnou se rozestřel slastný, bezbřehý prostor svobody… Ráno před odchodem do zaměstnání mi přišla matka do pokojíčku říct, co si mám v poledne ohřát k obědu; z postele jsem vstal, až když jsem se v bytě ocitl sám. Raketa Apollo s jednočlennou posádkou vyrážela na cestu vesmírem…

Raketu v podobě panelákového 3+1 řídil automatický pilot, a kapitán se tak mohl oddávat nejrůznějším kratochvílím. Kreslil jsem si, psal, četl knížky z mé knihovny či listoval těmi z knihoven rodičů. Učebnici jsem ani neotevřel – už od dětství jsem ctil zásady, z nichž první zněla: Když marod, tak marod! Mimoto jsem spoustu času trávil činností vyžadující samotu: sněním.

Jsem přesvědčen, že existuje spojitost mezi dlouhodobým bezbřehým sněním na hřbetu nemoci a mou pozdější spisovatelskou dráhou. Ostatně nejeden svůj raný literární text jsem skládal v úzké spolupráci s ustupující bronchitidou.

Postel je ideálním místem nejen ke spánku, ale i bdělému snění. A přerušit pouta se všední realitou pomůže marodovi nejen delší volno, ale i jeho vlastní fyzické oslabení. Probudím se a i když se mi už nechce spát, zůstanu ležet se zavřenýma očima. Přemítám o tom, zda existují i jiné světy vyjma toho, kde klukovi, který nechce pořád sedět ve škole, nezbývá než se dát do holportu se zánětem průdušek, a po chvíli se přede mnou vynoří první obrazy… Přes stažená víčka pozoruji rej světel a stínů, koleček, rastrů i vlnících se proudů. V okamžiku, kdy se proti mně vynoří pár očí rentgenující mé útroby, raději ty své otevřu. „Nic,“ utěšuji se v duchu, „to ta horečka!“

Jednou takhle ležím se zavřenýma očima a jako kapitán kosmické lodi se zvolna propadám do stavu bez tíže. V hlavě se mi zuřivě točí hodinové ručičky času utrženého ze řetězu, raketa se řítí směrem k zející černé díře…

Otevřu oči a pohnu rukou, abych kouzlo přerušil. Má paže se šine líně prostorem jako ve zpomaleném videu. Propadám panice. Co je tohleto za kouzla? Nebo že by mé zrychleně zpomalené vnímání času bylo první předzvěstí šílenství? Za vyvinutí nadlidského úsilí se mi daří vyvléci z časové smyčky… V průběhu další nemoci na vlastní kůži zakouším novou vzpouru času, a pak znovu a znovu.

Svou izolací jsem plul jako akváriem s nádhernými živočichy a spolužáky nepostrádal; jak by mi shledání s nimi mohlo vynahradit ztrátu svobody? Říkal jsem si: „Možná že ani nejsem z tohohle světa…“ Kreslil jsem mapy dosud neobjevených zemí a plány neznámých měst a vpisoval do nich roztodivné názvy desítek obcí, hor, řek, městských ulic, čtvrtí i parků; zemi nesčetných krás lze těžko pojmenovat jinak než Krásňov.

Jednou jsem své mapy ukázal kamarádovi. Listoval jimi s úžasem, jako by si říkal: „Z které planety to spadl?“ (Nebo si myslel to samé, ale s višní?)

V časech svých bronchitid jsem se nikdy nestačil začít nudit a s návratem prvního člena domácnosti si vždy povzdechl: „To už je tolik hodin? Čím to, že ten den tak rychle uteče?“

Týdny a celé měsíce, které jsem strávil tenkrát doma, mě intimně sblížily se samotou. Věřte: být sám není vůbec k zahození. Nezbytnou podmínkou ovšem je, abyste se sebou měli hezký vztah.