Je pravda, že si spisovatelé své prózy prezentované coby fikce nevymýšlejí? Že by jejich příběhy nebyly zákonitě plodem úžasné fantazie, za niž si získávají obdiv čtenářů? Věřte, něco na tom bude. Ne nadarmo se říká, že každý spisovatel píše pořád jednu knihu: takovou, která vychází z jeho vlastních zkušeností a prožitků.

Ukázkovým příkladem toho fenoménu je Bohumil Hrabal. Strýc Pepin nebo otčím Francin se objevují v četných jeho prózách a i většina dalších postav má reálné předlohy. Hrabal vyprávěl vlastní příběhy, příběhy členů své rodiny, popřípadě ty, které vyslechl po hospodách, v nichž byl denním hostem.

Vladimír Páral zasadil své romány ze 60. a 70. let do prostředí severních Čech. Jeho hrdinové – zaměstnanci chemiček – se vyznačují nezřízeným libidem. Inženýr chemie Páral pracoval sám v chemičkách a na to, že nebyl žádný asketa, můžete vsadit boty.

Jeden životopisec Milana Kundery se předpoklad, že každý spisovatel píše o sobě, rozhodl povýšit za bezmála vědeckou metodu a z Kunderových literárních postav sestavil autorův psychologický portrét. Vyšel mu z toho zhýralec, prostopášník a lhář, který v skrytu duše nepřestal nikdy uctívat Josifa Vissarionoviče Stalina.

Zaměnit autora s jeho hrdinou je vážně pitomost. Je to jako tvrdit, že Franz Kafka, který barvitě vylíčil přerod hrdiny v odporného brouka, sám takovou proměnu prodělal. Jiná otázka je, zda se Kafka jako hmyz necítil. Nějak takhle asi vznikla metafora.

Deník Metro, 29. 9. 2021