Kam vítr, tam plášť, říká se o některých lidech; není jisté, zda by stejné pořekadlo mohlo platit i na papoušky… Na jaře 1794 – pět let po pádu Bastily a rok po popravě krále Ludvíka XVI. – přišlo v severofrancouzském Arrasu udání na papouška Jacota (čti žakota), jenž z oken domu markýze La Viefville volal: „Ať žije král! Ať žije šlechta!“ Došlo k zatčení dvou služebných a policejní komisař podrobil výslechu samotného papouška. Protokol z výslechu se žel nedochoval…

22. dubna byli obě služebné, markýz i jeho dcera obviněni z „pokusu o znovunastolení monarchie, za kterýmžto účelem pečlivě naučili papouška opakovat Ať žije král!“ K procesu zosnovanému Josephem Le Bonem, který se konal následujícího dne, byl předvolán papoušek coby svědek. Opakované výzvy žalobce, aby vyřkl inkriminované věty, Jacot ignoroval a jen si pohvizdoval.

Markýz, jeho dcera i jedna ze služek byli přesto shledáni vinnými a téhož večera popraveni. Soud zvažoval i popravu papouška, který byl nakonec svěřen do péče manželky Josepha Le Bona, aby ho naučila základy revoluční agitace.

Krátce po Robespierrově pádu však v nemilost upadl samotný Le Bon a v listopadu 1795 skončil rovněž na gilotině. Není známo, zda se jeho ženě za necelý rok a půl podařilo papouška převychovat. Osobně bych si tipoval, že si Jacot uchoval své monarchistické přesvědčení, choval se ale obezřetně a dál si jen tiše hvízdal.

Deník Metro 20. 9. 2023