V městě Písku jsem navštívil gotický královský hrad s muzejní expozicí. Paní pokladní zprvu působila sympaticky. Po mém návratu z prohlídky se na mě spiklenecky usmála a tlumeným hlasem pravila: „Ráda bych vám doporučila místní památník Adolfa H…“
„To snad ani ne!“ přerušil jsem ji chvatně, zatímco jsem se sám sebe v duchu ptal, co způsobilo, že tahle státní zaměstnankyně v nejlepších letech zhnědla. Ač jsou halasné národovectví a otevřený rasismus v dnešních složitých časech na vzestupu, vábení lidí na výstavku ukrývající se nejspíš v bytě některého z tamních nostalgiků Třetí říše mi fakt vyrazilo dech.
„…Adolfa Heyduka,“ dokončila ta paní větu, „slavíka Pootaví!“
To jméno mi bylo matně povědomé; abych zahladil svůj omyl a doplnil si vzdělání, vypravil jsem se na místo určení. V secesním domě poblíž centra města jsem nahlédl do života i díla Nerudova souputníka, jehož poezie za necelé století od jeho smrti upadla v zapomnění. Vlastně ne tak docela! Určitě i vy znáte tyhle verše: Štěstí! Co je štěstí? / Muška jenom zlatá, / která za večera / kol tvé hlavy chvátá… Proslavil je dialog učitele Jaroslava Marvana s žákem Ladislavem Peškem z filmu Škola základ života.
Vsadím se, že to – stejně jako já – nikdo z vás dál nezná; tedy já jsem se v Písku naučil aspoň závěr strofy: …oblétá ti skráně, / v kadeři se kryje, / v dlaně hlavu skládáš, / ruka utlačí je.
Vida: ani bytostný lyrik Heyduk zrovna nehýřil životním optimismem.
Deník Metro, 24. 8. 2016
Dobrý den.
Vaše připomenutí “zapomenutého” básníka Adolfa Heyduka se mi líbilo, tím spíše, že k městu Písek mám vztah. A pokračování filmem proslavené básně je pro mě objevné, stejně jako před časem pro mě byla druhá sloka naší hymny (… to je Čechů slavné plémě …).
A společně s Vámi lituji nešťastného konce mušky zlaté.
Nicméně prostředek Vašeho fejetonu mě připomenul státníka Cata staršího. Ten zakončoval každý svůj projev v římském senátu slovy “Ceterum autem censeo, Carthaginem esse delendam” – a to i když o Kartágu vůbec nebyla řeč. Kartágo posléze zničeno bylo.
Nepochybuji o tom, že se Česká republika jednou rozpustí v Evropě (a časem i ve světě), tak jako zaniklo území kmene Havranů či knížectví rodu Vršovců. Jen se nikdy neshodneme na tom, zda už nadešel ten správný čas. Na přelomu 19. a 20.století (velké říše a minimální zásahy států do života občanů) jsme tomu byli blíže a stejně všechny naděje shořely v pekle světové války..
Dobrý den, pane Novotný,
děkuji za Váš nový komentář. Rád bych Vám nabídl cosi jako věrnostní kartu, nenapadají mě ovšem žádné výhody či slevy, které bych Vám mohl poskytnout. Zůstaňme tedy u Vašeho práva spílat mi v diskusních fórech pod mými sloupky… i když dnes jste na mě byl skoro hodný – zamyslete se nad sebou!