V městě Písku jsem navštívil gotický královský hrad s muzejní expozicí. Paní pokladní zprvu působila sympaticky. Po mém návratu z prohlídky se na mě spiklenecky usmála a tlumeným hlasem pravila: „Ráda bych vám doporučila místní památník Adolfa H…“

To snad ani ne!“ přerušil jsem ji chvatně, zatímco jsem se sám sebe v duchu ptal, co způsobilo, že tahle státní zaměstnankyně v nejlepších letech zhnědla. Ač jsou halasné národovectví a otevřený rasismus v dnešních složitých časech na vzestupu, vábení lidí na výstavku ukrývající se nejspíš v bytě některého z tamních nostalgiků Třetí říše mi fakt vyrazilo dech.

…Adolfa Heyduka,“ dokončila ta paní větu, „slavíka Pootaví!“

To jméno mi bylo matně povědomé; abych zahladil svůj omyl a doplnil si vzdělání, vypravil jsem se na místo určení. V secesním domě poblíž centra města jsem nahlédl do života i díla Nerudova souputníka, jehož poezie za necelé století od jeho smrti upadla v zapomnění. Vlastně ne tak docela! Určitě i vy znáte tyhle verše: Štěstí! Co je štěstí? / Muška jenom zlatá, / která za večera / kol tvé hlavy chvátá… Proslavil je dialog učitele Jaroslava Marvana s žákem Ladislavem Peškem z filmu Škola základ života.

Vsadím se, že to – stejně jako já – nikdo z vás dál nezná; tedy já jsem se v Písku naučil aspoň závěr strofy: …oblétá ti skráně, / v kadeři se kryje, / v dlaně hlavu skládáš, / ruka utlačí je.

Vida: ani bytostný lyrik Heyduk zrovna nehýřil životním optimismem.

Deník Metro, 24. 8. 2016