Nezávislosti vyhlášené 27. října 2017 místním parlamentem si Katalánci neužili ani půlhodinu. Španělský Senát si pospíšil, aby uvedl v život do té chvíle neaplikovaný ústavní článek, jímž rozpustil katalánský parlament, odvolal vládu premiéra Carlese Puigdemonta a odbojný region podřídil přímé správě Madridu. Veden nadějí, že se Katalánci „umoudří“ a místní separatistickou koalici připraví o parlamentní většinu, vyhlásil španělský premiér Mariono Rajoy na 21. prosince nové regionální volby. Jeho kalkul nevyšel a stoupenci nezávislosti jsou v Barceloně znovu na cestě k převzetí moci.

Mlčící většina dál mlčí jako hrob

Vypadá to, že španělského konzervativního premiéra přesvědčil argument o „mlčící většině“ Katalánců ve prospěch jednoty Španělska, jímž bombardoval čtenáře španělský i světový tisk. Rajoy si vytkl za cíl přitáhnout tuto většinu k volebním urnám a aktivně se zúčastnil kampaně. Nakonec hlasovalo takřka 82 procent Katalánců, o celých sedm procent více než ve volbách z roku 2015, leč separatistické strany si v parlamentu udržely většinu 70 z celkem 135 křesel.

V podivné kampani, jež volbám předcházela, měly přitom promadridské strany všecky trumfy v rukou: krom španělských politiků je do Barcelony jezdily osobně podpořit významné zahraniční osobnosti. Vedle peruánského laureáta Nobelovy ceny za literaturu Maria Vargase Llosy k nim patřil i francouzský expremiér Manuel Valls. Naopak separatistické strany se nejenže musely obejít bez zahraničních hostů, ale dokonce své vlastní vůdce měly buď ve vězení (bývalý vicepremiér Oriol Junqueras za Republikánskou levici ERC) nebo v bruselském exilu (expremiér Carles Puigdemont za Katalánskou demokratickou stranu PDeCAT), a tak kampaň na místě vedli zástupci stranických druhých garnitur. Takřka současně s odejmutím autonomie Katalánsku totiž španělská justice rozjela monstrproces proti strůjcům katalánské nezávislosti, jež neviní z ničeho menšího než ze „vzpoury“.

Španělský premiér Rajoy, který se nezištně a výhradně ve svém volném čase angažoval v katalánské volební kampani, se po vyhlášení výsledků voleb dočkal dalších nepříjemných překvapení. Jeho Lidová strana získala ve volbách jen něco přes čtyři procenta hlasů a čtyři poslance. V promadridském táboře se radovala strana Ciudadamos (Občané), jež se s 25 procenty hlasů a ziskem 36 křesel umístila na první příčce, nebude jí to ale nic platné, protože je v katalánském parlamentu v menšině.

Mýlil by se ten, kdo by si myslel, že se po volbách, z nichž zvítězili příznivci nezávislosti, zmírní represe vůči jejich lídrům. Už nazítří voleb – 22. prosince – dostalo dalších šest osobností obvinění ze „vzpoury“. Obdržela je i levicová starostka Barcelony Ada Colau, která se přitom nikdy veřejně nevyslovila pro katalánskou nezávislost.

Madrid nyní sází na vnitřní rozpory mezi mezi lídry separatistické koalice i jejich soudní „oplétačky“. Pro případ, že by se mezi sebou přece dohodli, klíčí projekt fiktivní země Tabarnie, oblasti kolem Barcelony, kde příznivci Španělska ve volbách údajně získali většinu. „V případě, že Katalánsko vyhlásí nezávislost, ji vyhlásíme i my,“ varují tabarnští agitátoři na sociálních sítích.

S chlebem chtějí Íránci svobodu

Taková selanka jako v Tabarnii život v Íránu není. V íránském druhém největším městě Mašhadu vypukly pár dní před koncem roku protivládní demonstrace a rychle se odtud rozšířily po celé zemi. Ke vzrůstajícím cenám potravin, benzinu a vysoké nezaměstnanosti, jež ležely na srdci demontrantům zkraje, se záhy přidala témata všudypřítomné korupce a nesvobody. Když režim pochopil, že jde do tuhého, začal vypínat internetové sociální sítě a v televizi vysílat záběry z prorežimních manifestací.

Násilné protesty, jimž padlo za oběť nejméně dvacet lidí, jsou největší od roku 2009, kdy se země vzbouřila proti – nepříliš čisté – výhře Mahmúda Ahmadínedžáda obhajujícího prezidentský mandát v duelu s kandidátem umírněné opozice Mírem Hosejnem Músávím.

Od těch dob se situace změnila: loni v květnu byl na čtyři roky znovuzvolen prezidentem umírněný kandidát Hasan Rúhání. Prezidentu Rúhánímu se předtím podařilo dosáhnout dohody se světem o íránském jaderném programu. Paradoxně právě tyto dílčí pokroky vyprovokovaly lidový hněv kvůli tomu, že se nijak neodrazily v každodenním životě Íránců.

Pravdou je, že ať zemi vládne konzervativec Ahmadínedžád, nebo „liberál“ Rúhání, pro lidi se tím nic nemění. Otěže moci totiž nedrží prezident, ale Nejvyšší duchovní vůdce, tvrdý konzervativec Sajjid Alí Chameneí opírající se o paramilitární Íránské revoluční gardy. Írán je zkrátka diktatura a demokratické volby, v nichž stejně nesmí kandidovat skutečná opozice, má víceméně pro okrasu.

Xantypa, 1. 2. 2018