O výhodách života v Bretani bych vás nejspíš nemusel dlouho přesvědčovat. Jsou tu ale i nevýhody, o kterých většina Čechů neví. Rozhodl jsem se dnes v tomto směru uspokojit vaši zvědavost i vrozenou nepřejícnost.

Začnu rovnou tím nejhorším: když se v neděli 4. února probudíte krátce před osmou, za okny je černočerná tma jako o půlnoci. Obrátíte se na druhý bok… a spíte do půl desáté. Později se nad vším zamyslíte a dojde vám to: slunce se ráno šine odkudsi z východu a probouzí Evropu. Vzbudí Slováky, Čechy včetně Pražáků. Přelétne Německo, kde lidi s prvními paprsky vyskakují z peřin jako vojáci. Francie je doširoka rozevřená – Alsasko, Lotrinsko, Burgundsko… Buzením Pařížanů se slunce zdrží; není divu, že nad Rennes dopluje s tak velkým skluzem!

Už jste ale vstali z postele a vyrážíte do ulic. I když venku prší, chodí lidi bez deštníků. Jsou totiž nepromokaví. Vydávají se za Bretonce, leč chovají se jako Francouzi. Nápisy na uličních tabulkách jsou dvojjazyčné. Těm bretonským nikdo nerozumí – vážně, není to na hlavu?

Do Paříže musíte jet vlakem. Cesta je vcelku rychlá a pohodlná, pokud ovšem dopravce nezapomene připojit k soupravě vagón, do něhož vám prodal místenku; v tom případě ji strávíte na klíně spolucestujícího ve vagóně vedlejším. V Paříži si všimnete, jak nad vámi lidi ohrnují nos: „Bretonec, sláma mu čouhá z bot… a ten nemožný přízvuk!“

Vracíte se na západ a už vám ani nevadí, že musíte doma vyspávat do půl desáté.

Deník Metro, 7. 2. 2018