Zprávy o vyhrocené bezpečnostní situaci ve Francii se staly jakýmsi evergreenem. Vlna bouří na předměstích Paříže a dalších velkých měst z roku 2005, série pařížských atentátů z ledna a listopadu 2015 a následně takřka dva roky trvající výjimečný stav u části zahraniční veřejnosti vzbudila představu, že je Francie plná přistěhovaleckých „no go zón“ a opálení islamisté si tam pomalu, ale jistě podrobují původní obyvatelstvo.

Varování odstupujícího ministra

Tenhle obraz nejenže náleží do oblasti sci-fi, ale je dokonce s realitou v příkrém rozporu. Velká část přistěhovalců z muslimských zemí a černé Afriky stojí ve Francii na nejnižší sociální příčce a její životní vyhlídky jsou nevalné. Jde zejména o ty, kteří zalidňují ghetta na předměstích Paříže a dalších velkých měst, kde vládne chudoba a nezaměstnanost. Ve čtvrtích typických svými nevzhlednými paneláky na Evropana takřka nenarazíte, protože ti se odsud dávno odstěhovali do lepších a dražších lokalit.

Právě o takových místech hovořil 3. října při předávání funkce odstupující ministr vnitra a staronový starosta Lyonu Gérard Collomb. „(Tamní) situace se prudce zhoršila,“ varoval Collomb. „Dnes tam vládne zákon silnějšího, obchodníci s drogami a radikální islamisté, kteří vystřídali republiku… Když se některé čtvrti propadnou do chudoby a promění v ghetta, koledujeme si tím o problémy… V současnosti žijeme odděleně a já se bojím toho, abychom zítra nestáli proti sobě.“

Obavy z možného konfliktu, jež vyjádřil politik Collomb a ve svém dystopickém románu Podvolení (Soumission) literárně zpracoval spisovatel Michel Houellebecq, se v interpretaci některých intelektuálů mění v něco, co přijde nevyhnutelně. Už z názvů esejistických knih (Francouzská melancholie, Francouzská sebevražda, Francouzský osud) novináře a hvězdy televizních i rozhlasových show Érika Zemmoura jasně vyplývá, jaké téma mu nejvíce leží na srdci: Francie.

Berber, jenž oplakává zašlou slávu Francie

Podle Zemmoura Francie v posledních čtyřiceti letech navenek předala vládu Bruselu a uvnitř se nechala rozložit (muslimskými) přistěhovalci, kteří si část země už podmanili a těší se, až ji ovládnou celou. Zemmour se netají svým obdivem k autoritativním režimům francouzské historie a pokouší se o rehabilitaci maršála Pétaina, který za války stál v čele vichystického režimu podřízeného Hitlerovi.

Paradoxní na případu muže brojícího proti imigrantům z muslimských zemí je skutečnost, že k nim patří i on sám: jeho rodiče berbersko-židovského původu se do Francie přistěhovali z Alžírska. Zemmour tenhle rozpor vysvětluje úpornou snahou vlastní rodiny se asimilovat, již dává do kontrastu s jednáním těch, kdo do Francie přijdou a odmítají se přizpůsobit.

Zemmour, který byl v minulosti odsouzen k peněžitým trestům za podněcování k rasové nenávisti, se koncem září v průběhu jedné televizní debaty dostal do střetu s novinářkou černé pleti jménem Hapsatou Sy, jejíž rodiče pocházejí ze Senegalu. „Vaši rodiče udělali chybu, když vám dali tohle křestní jméno,“ řekl jí a dodal, že pro ni měli vybrat jméno z „křesťanského kalendáře“. V následné slovní přestřelce, již televizní stanice pro jistotu vystřihla, Zemmour černé novinářce vmetl, že je její jméno Hapsatou „urážkou Francie“.

Psychicky otřesená novinářka zmíněnou sekvenci sama zveřejnila prostřednictvím sociálních sítích. Zemmoura požádala o omluvu, což dotyčný odmítl. V dalších dnech se roztrhl pytel s televizními  a rozhlasovými debatami na téma osudné televizní debaty, jejichž účastníci hledali odpověď na otázku, zda tohle nebyla pověstná poslední kapka a zda mají redakce Zemmoura nadále zvát do vysílání.

Široce medializovaná polemika ovšem bohatě naplnila svůj účel a Zemmourův nejnovější elaborát, šestisetstránkový esej Francouzský osud, se probojoval do čela žebříčků knižních prodejů. Jeho předchozí knihy Francouzská sebevražda se prodalo na půl milionu výtisků…

Po vzoru Le Penové a její strany nedávno přejmenované na Národní sdružení hovoří Zemmour o civilizačním střetu, z něhož vyvozuje tezi o neřešitelnosti problému s integrací přistěhovalců. Jiní – mezi nimi Gérard Collomb – týž problém nebagatelizují, leč označují jej především za problém sociální a řešení vidí v postupném odstraňování ghett.

Život v sociálně vyloučených lokalitách pro potomky přistěhovalců představuje živnou půdu ke zločinnosti i radikálnímu islamismu, zatímco ti, kdo žijí mimo ghetta, se většinou úspěšně integrovali. Svědčí o tom předlouhý seznam jmen lidí (nejen) s africkými kořeny, kteří se ve Francii prosadili v nesčetných disciplínách, mimo jiné ve sportu, žurnalistice a umění. Je mezi nimi i jistý Éric Zemmour.

Xantypa, 1. 11. 2018