V neděli jsme si připomněli sto let od založení státu, který se před čtvrtstoletím rozpadl. I když na papíře už neexistuje, pro většinu z nás stále žije, o čemž svědčí vlajka, prezidentská standarda s heslem a konečně Pražský hrad coby sídlo prezidentů (králů, knížat i Zemanů).

Tenhle svátek jsme slavili každý po svém. Prezident vršil projevy a po tom posledním hradním rozdal přátelům metály. Ředitel teplického gymnázia tou dobou portréty téhož prezidenta zahrabával na školní zahradě do kompostu. Do Prahy přijeli prezident Macron s kancléřkou Merkelovou – i když ta spíš na devadesátiny svého šéfa z dob, kdy ještě přelévala zkumavky.

Slavilo se i na venkově. Zasazovaly se lípy, vypravovaly historické vlaky a v Berouně pojmenovali most po Masarykovi. V Lounech znovu vztyčili jeho sochu, odstraněnou nacisty. Za 80 let se scvrkla skoro o metr. Jelikož dnes měří 2,3 metrů, dojdeme jednoduchým výpočtem k závěru, že za 190 let zcela zmizí a sokl bude zase prázdný.

V Jablonci nad Nisou úplně nepochopili, že slavíme porážku Habsburků, a městem tak procházelo procesí rakouských četníků a lid provolával slávu císaři pánu a jeho rodině.

A protože to byla oslava jako Brno, přidali se i Brňáci. Slavili hlasováním o názvu nového vlakového nádraží a většina zvolila hrdé jméno Šalingrad.

Ten název bude ostatně to jediné, co z celé té slávy zbude. A až někdo napíše historii sta let české státnosti, nazve své dílo Od Zborova k Šalingradu.

Deník Metro, 31. 10. 2018